Článek
Byla to naše první hypotéka. Oba jsme měli stabilní práci, slušné příjmy a sen o vlastním bydlení. Našli jsme krásný třípokojový byt v klidné čtvrti, ideální pro založení rodiny. Úrokové sazby byly tehdy neuvěřitelně nízké a paní poradkyně se na nás usmívala. „S vašimi příjmy to zvládnete úplně v pohodě,“ řekla nám. „Fixaci si dejte na pět let, to je teď nejvýhodnější.“
Cítili jsme se jako králové. Dospělí. Úspěšní. Ten pocit, když jsme poprvé odemykali dveře našeho vlastního bytu, byl nepopsatelný. Konečně jsme neplatili nájem někomu cizímu. Investovali jsme do své budoucnosti, do něčeho, co bude jednou našich dětí. Malovali jsme, zařizovali, budovali jsme si hnízdo. Těch třicet let splácení nám připadalo jako abstraktní, vzdálená budoucnost. Byli jsme mladí a plní optimismu.
Prvních pět let bylo skvělých. Narodila se nám dcera, pak syn. Žili jsme si svůj spokojený, lehce hektický rodinný život. Splátka hypotéky byla sice velkou částí našeho rozpočtu, ale zvládali jsme to bez problémů. Dokonce jsme si mohli dovolit i letní dovolenou u moře a lyžování v zimě. Byli jsme přesně ta modelová, spokojená středostavovská rodina.
A pak to přišlo. První rána byla nenápadná. Začalo se zdražovat. Jídlo, energie, benzín. Každý nákup byl najednou o pár stovek dražší. Naše úspory se začaly tenčit. Říkali jsme si, že je to jen dočasné, že se to musí brzy uklidnit. Neuklidnilo.
Druhá, a mnohem drtivější rána, přišla v podobě dopisu z banky. Blížil se konec naší pětileté fixace. S lehkou nervozitou jsem otevřela obálku. A pak jsem zůstala zírat. Ta nová úroková sazba, kterou nám banka nabízela, byla téměř trojnásobná. Naše měsíční splátka se měla zvednout o dvanáct tisíc korun.
Dvanáct tisíc. To číslo mi znělo v hlavě jako siréna. Pro náš napjatý rozpočet to byla naprosto likvidační částka. Začal kolotoč paniky. Obíhali jsme jiné banky, hledali refinancování. Ale situace na trhu byla všude stejná. Byli jsme v pasti.
Náš život se změnil k nepoznání. Z pohodlného fungování se stal každodenní boj o přežití. Ta nová splátka, v kombinaci s rostoucími cenami všeho ostatního, nás dostala na kolena. Když se sečtou naše dva platy a odečtou se všechny povinné platby – hypotéka, energie, poplatky za školku, jídlo – zjistili jsme, že jsme v mínusu. Každý měsíc splácíme víc, než vyděláme. A to jsme ještě nekoupili dětem nové boty nebo nezaplatili školní výlet.
Náš vysněný byt se pro nás stal zlatou klecí. Milujeme ho, ale zároveň ho nenávidíme, protože nás drží v šachu. Každý pohled na krásnou kuchyň, kterou jsme si s takovou radostí zařizovali, mi teď připomíná ten obrovský dluh, který nás drtí.
Museli jsme omezit naprosto všechno. Zrušili jsme všechny dovolené. Už žádné víkendy na horách, žádné moře. Přestali jsme chodit do restaurací, do kina. Každý nákup v supermarketu je teď pro mě stresující zážitek. Stojím u regálu a místo toho, abych koupila kvalitní šunku, beru ten nejlevnější salám. Místo dvou jogurtů pro každého koupím jen jeden. Každou položku v košíku několikrát přehodnotím. Je to ponižující.
Nejhorší je ale ten neustálý strach. Co se stane, když jeden z nás onemocní? Co když se rozbije auto? Co když pračka vypoví službu? Nemáme žádnou finanční rezervu. Žádný polštář. Žijeme od výplaty k výplatě, a i tak nám to nevychází. Každý nečekaný výdaj pro nás znamená katastrofu.
Ten stres se samozřejmě podepisuje i na našem vztahu. Dříve jsme byli partneři, teď jsme spíš krizoví manažeři naší potápějící se lodi. Hádáme se kvůli maličkostem, kvůli každé koruně utracené navíc. Vzájemně se obviňujeme z nerozvážnosti, i když víme, že za to nikdo z nás nemůže. Jen jsme uvěřili snu, který nám banky a celá společnost nabízely. Snu o vlastním bydlení jako o nejlepší investici.
Někdy, když večer nemůžu spát a přemýšlím nad tou třicetiletou smyčkou, kterou máme na krku, dívám se na své spící děti. A cítím obrovskou vinu. Chtěli jsme pro ně vytvořit bezpečný a stabilní domov. Místo toho jsme je uvěznili v rodině, kde je hlavním tématem neustálý nedostatek a strach z budoucnosti.
Nevím, co budeme dělat. Možná si jeden z nás bude muset najít druhou práci. Možná budeme muset náš vysněný byt prodat a jít zase do nájmu, i když s tak obrovským dluhem je to téměř nemožné. Jediné, co vím, je, že ten sen o vlastním domově se pro nás změnil v noční můru. A my teď musíme najít sílu, abychom se z ní společně probudili.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
