Článek
Jmenuje se Libuše a je to kapitola sama pro sebe. Ženská, která pálí vonné tyčinky, aby „očistila auru“ bytu, a proklíná prodavačky v Lidlu, když nemají její oblíbený salám. Dlouhá léta bydlela na druhé straně republiky v nějaké vesničce u Aše, takže jsme s manželem Martinem měli relativní klid. Jenže pak se všechno změnilo.
Nejdřív musím vysvětlit jednu věc. Máme s Martinem volný vztah. Nejsme si nevěrní, jenom máme… širší obzory. Pro někoho jsme exoti, pro nás je to normální. Je to naše věc, naše pravidla, a nikomu do toho nic není. Oba máme občas jiné partnery, ale základem všeho je absolutní důvěra a upřímnost mezi námi dvěma.
Loni v listopadu se Libuše bez ohlášení přestěhovala. Prostě nám jednoho dne zavolala, že si zařídila pronájem v domku asi třicet minut od nás. Najednou neměla co na práci, a tak si našla nového koníčka: špehování. Během pár měsíců si všimla, že se u našich dveří střídají různí „hosté“. Její mozek si to ale poskládal po svém – ti lidé chodí určitě jenom za mnou. Její chlapeček přece není takový!
O Vánocích to přišlo. Přijela na návštěvu a se smrtelně vážnou tváří Martinovi oznámila, že má důkazy o mé nevěře. Martin se jenom zasmál a pokusil se jí naši situaci vysvětlit. Bylo to jako házet hrách na stěnu. Jedním uchem dovnitř, druhým ven. V jejích očích jsem byla prostě jenom proradná bestie, co ničí život jejímu dokonalému synovi.
A tak Libuše přešla do protiútoku. Založila si falešný profil na Facebooku. Ukradla fotky syna své kamarádky, nějakého svalovce, co se na každé fotce tvářil drsně vedle svého traktoru. Začal mi psát. Lichotky, srdíčka, básničky jak z pera páťáka. Bylo to tak průhledné, až to bylo vtipné. Po pár týdnech mi tenhle virtuální Don Juan navrhl, že bychom se mohli potkat a „užít si“. Martin se na jeho fotky podíval a uznal, že kluk je to hezký. Tak jsme na tu její hru přistoupili a já navrhla schůzku v jedné útulné kavárně na Vinohradech.
Představte si ten pohled. S Martinem jsme vešli do kavárny a u stolku v rohu seděla Libuše. Vítězoslavně se usmívala a před sebou měla na stole rozložený štos papírů – vytištěné konverzace z Messengeru. Vstala a začala na mě mávat těmi papíry jako na prvního máje. „Tady to mám! Důkaz! Ty zmije jedna, podvádíš mého chlapce!“ řvala na celé kolo. Ztichla, až když k nám přišla servírka a požádala ji, aby odešla.
Hádka se přesunula na chodník a nabírala na intenzitě. Libuše ječela, my s Martinem jsme se jí snažili marně vysvětlit, že je úplně mimo, a kolemjdoucí se bavili lepším představením, než jaké dávají večer v televizi. Nakonec jsme to vzdali, sedli do naší staré oktávky a nechali ji tam stát na ulici, stále křičící a mávající svými „důkazy“.
To bylo před týdnem. Dnes mi volala. Oznámila mi, že na mě sešle kletbu, abych konečně nechala jejího chlapečka na pokoji a přestala mu ničit život. Takže teď jen čekám, kdy mi začnou padat vlasy nebo se mi na čele objeví nějaké znamení zla. Občas si říkám, že tohle se prostě nemůže dít doopravdy.
Stalo se vám něco podobně absurdního s vaší rodinou? Máte vlastní příběh, o který se chcete podělit? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz a třeba se příště budeme věnovat právě tomu vašemu.
