Článek
Pracuju v jednom takovém tom nóbl obchodě s dárkovým zbožím a designovými doplňky v centru Prahy, znáte to, samé krásné, ale pekelně drahé věci. No a než jsem tam vůbec začala, byla jsem jen další holka, co jde na pohovor a doufá v nejlepší. Jenže moje kamarádka Lucka, to je takový náš třídní šašek, mě hecla. Prý jestli na tom pohovoru budu mluvit s nějakým úplně jiným přízvukem, tak mi pošle dvě stovky na účet. Já na to, že jo, za dvě kila to risknu, co se může stát, že jo? V duchu jsem si říkala, že mě stejně nevezmou, tak proč si z toho neudělat trochu srandu. Lucka mi ty dvě stovky fakt poslala přes mobilní bankovnictví ještě než jsem tam vešla.
Tak jsem tam nakráčela, nasadila takový ten lehce afektovaný, jakoby světem protřelý tón, a mluvila jsem, jako bych se právě vrátila z Paříže po ročním studiu dějin umění. A oni? Oni mě vzali na místě! S přízvukem a vším všudy! Byla jsem v šoku. Už jsem mluvila s několika manažery a vedoucími, všichni s tím mým „novým já“, a tak jsem si řekla, že to prostě zkusím dál. Myslela jsem si, že to bude jen brigáda na léto, pár měsíců, a pak se po mně slehne zem.
Jenže já se tak mýlila! Už je to sedm měsíců, co tam pracuju, a ten přízvuk držím dodnes. Když se mě lidi ptají, odkud jsem, tak jim prostě řeknu název svého rodného města tady na Moravě, ale dodám, že jsem tam chodila na mezinárodní školu a měla spoustu zahraničních kamarádů, od kterých jsem to tak nějak pochytila. Většinou to zabere, lidi jsou zvědaví, ale dál se neptají.
Ten můj přízvuk vlastně až doteď nepředstavoval žádný velký problém. Občas jsem se sice musela soustředit, abych nesklouzla zpátky ke své normální mluvě, zvlášť když jsem byla unavená nebo ve stresu, ale nějak jsem to vždycky ustála. Jenže teď… teď je to v háji. Můj přítel Tomáš se totiž skamarádil s jedním mým kolegou z práce, s Davidem. A já vím, že je jen otázka času, kdy na mě David něco práskne, nebo kdy se Tomáš začne divit, proč s ním mluvím normálně a v práci jako nějaká panička z první republiky.
Takže teď nevím, co mám dělat. Musím se nějak přiznat, najít ten správný okamžik… ale kdy to je? A jak? Bojím se, že budu za úplného blázna, nebo že si Tomáš bude myslet, že jsem nějaká patologická lhářka. Přitom to začalo jako taková nevinná blbost. No, držte mi palce, asi je budu potřebovat. Díky, že jste si přečetli můj trapas v kostce.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
