Článek
Pár let po vysoké jsem se chytil jako analytik v jedné menší investiční skupině v Praze. Nebudu chodit kolem horké kaše, generální ředitel, říkejme mu pan Dravec, byl jeden z největších pitomců, jaké jsem kdy potkal. Chlapík po čtyřicítce, na kontě desítky milionů, a ten typ člověka, pro kterého byly peníze absolutně všechno, bez špetky etiky. Pro dobrý kšeft by šel přes mrtvoly, bylo mu jedno, jestli podrazí dodavatele, zaměstnance… na vlastní oči jsem viděl, jak bez mrknutí oka oholil i svého dlouholetého rodinného známého. Prostě lidský odpad v drahém obleku.
Naše firma byla prcek, v kanceláři nás sedělo asi dvacet a zbytek lidí dělal na dálku. A já, jako jeden z mála, co se narodil v digitální době a uměl víc než jen zapnout počítač, jsem se stal takovým tím neoficiálním „kancelářským ajťákem“. Znáte to. I když jsem na to neměl žádnou kvalifikaci, najednou jsem měl na starosti všechno, co se jen trochu týkalo techniky. Od nastavování serverů přes opravu notebooků až po odpovídání na dotazy typu „Jak tohle převedu do PDF?“. Všichni si mysleli, že jsem nějaký počítačový génius, ale ve skutečnosti jsem si většinu věcí prostě googlil. Taková partyzánština.
Postupem času jsem se v tom ale paradoxně stal docela dobrým. Začali mi dávat větší úkoly, třeba plánování IT systémů pro firmy, které pan Dravec koupil, a dohlížel jsem na instalace. Samozřejmě, ani koruna navíc za to nebyla.
Po pár letech téhle pakárny, kdy jsem v práci trávil dvanáct, čtrnáct hodin denně bez přesčasů nebo bonusů, jsem toho měl plné zuby. Kariérně jsem se neposouval, platově to byla bída a nenáviděl jsem dřít na toho arogantního blba, který se ke všem choval jako ke kusu hadru. Taky mě nebavilo být „ten ajťák“ a upřímně, život v kanclu mě ubíjel. Řekl jsem si dost. Místo abych dřel od nevidím do nevidím pro cizí, začnu dělat na sebe.
Jenže dát okamžitou výpověď by byla hloupost. Rozhodl jsem se, že si nejdřív bokem vybuduju vlastní klientelu, dokud mi chodí stálý plat. A tak jsem to udělal. Založil jsem si firmu, která neměla nic společného s investicemi, ale byla v marketingu, a sehnal první kšefty.
Jak mi přibývalo práce na vlastním triku, logicky jsem začal trávit víc a víc času v kanclu prací na svých projektech. Zpočátku jsem to dělal nenápadně, ale postupně mi to bylo čím dál víc jedno. Protože jsme byli malá firma a já jediný uměl ovládat některé klíčové interní systémy, bylo snadné šéfovi nakecat, že nějaký projekt trvá týden, i když jsem ho měl hotový za deset minut.
Zanedlouho jsem trávil osmdesát procent pracovní doby prací na svém byznysu. Bez ostychu jsem si u svého stolu vyřizoval telefony s vlastními klienty. Zbytek času jsem většinou prokrastinoval na netu. Jasně, měli jsme systémy na monitorování sítě. Ale hádejte, kdo měl na starosti to monitorování… ano, já.
Takhle to pokračovalo nějakou dobu. Jak se můj byznys rozjížděl, práce pro Dravce mě zajímala míň a míň. A protože jsem nenáviděl ranní vstávání, začal jsem chodit do práce pozdě. Nejdřív o půl hodiny, pak o hodinu. Když mi šéf nic neřekl, došlo mi, jak moc mě tam potřebují. A já toho začal naplno využívat. Zanedlouho jsem se v kanceláři objevoval kolem poledne, pár hodin něco dělal a pak šel domů.
Kolegové z toho nadšení nebyli, ale protože jsem jim vždycky pomohl s jejich technickými problémy a šéfa taky nesnášeli, drželi jazyk za zuby. Pan Dravec mi k tomu jednou něco řekl, tak jsem pár dní chodil na čas, a pak se vrátil ke svému polednímu příchodu.
Po více než dvou měsících, kdy jsem chodil do práce o čtyři až pět hodin později a na očích šéfa si budoval vlastní firmu, jsem nemohl uvěřit, že ještě nemám padáka. Věděl jsem, že si ho zasloužím a že je to nevyhnutelné.
Jednoho dne mi to nedalo a z čirého tušení jsem se rozhodl pro malou investigativu. Jako „správce“ jsem měl plný přístup k firemnímu mailovému serveru. Samozřejmě mi pan Dravec kdysi dal i heslo ke svému osobnímu účtu, abych mu pomohl nastavit Outlook a podobně. Tak jsem se přihlásil a zadal do vyhledávání své jméno. A ejhle, nedávná konverzace mezi ním, mým přímým nadřízeným a pár dalšími lidmi. Předmět: moje jméno. Samozřejmě jsem to otevřel. Řešili můj poslední výkon a poslední zpráva v řetězci zněla jasně: „Pokud nikdo nemá námitky, na konci týdne ho propustím.“ Do konce týdne zbývaly dva dny.
Nepřekvapilo mě to, ale rozhodl jsem se, že nenechám tyhle zmetky, aby mě vyhodili. I když mi na té práci nezáleželo, nechtěl jsem mít v záznamech výpověď. A taky jsem chtěl ještě chvíli pobírat plat. Samozřejmě jsem mu nemohl dát najevo, že vím, co se chystá. Takže jsem si připravil plán – takový malý psychologický majstrštyk.
Druhý den, den před plánovaným vyhazovem, jsem ho požádal o schůzku, abychom „probrali můj současný výkon“. Sedli jsme si a on se zeptal, o čem chci mluvit. Tak jsem spustil (parafrázuji): „Podívejte, vím, že jsem v poslední době mizerný zaměstnanec. Jsem si jistý, že jste si toho všiml. Opravte mě, jestli se pletu, ale tak nějak mám pocit, že se mě chystáte brzy zbavit.“ Když jsem to řekl, ten šokovaný výraz v jeho tváři byl k nezaplacení. Musel si myslet, že jsem jasnovidec, když jsem na to přišel sám den předem. Pamatuju si jen, jak ze sebe dostal něco jako „ééé“. Než se vzpamatoval, pokračoval jsem. „Budu k vám upřímný. Moje srdce už v téhle práci není. Jak víte, jsem v srdci podnikatel… což jistě chápete. Chci si založit vlastní firmu. Ale jak si jste vědom, mám tu spoustu povinností, které nikdo jiný nezvládne.“ A pak jsem mu začal vyjmenovávat všechny ty systémy a projekty, které jsem měl na starosti. Viděl jsem mu na tváři, jak mu dochází, v jakém průšvihu by byl, kdybych odešel ze dne na den.
„Takže můj návrh je následující. Nevyhodíte mě. Já nedám výpověď. Zůstanu tu ještě měsíc, dokončím své projekty a zaučím kohokoliv, koho určíte, do všeho, co mám na starosti. Po uplynutí měsíce budu chodit jednou týdně, dokud nebude vše hotové. A potom, pokud mě stále budete potřebovat… můžete mě platit hodinově, projekt od projektu.“
Záměrně jsem zmínil možnost, že dám výpověď, aby měl pocit, že vyjednávání „vyhrál“, i když jsem ho technicky držel pod krkem.
Chvíli přemýšlel a pak řekl něco ve smyslu: „Dobře. Platí.“
Takže nejenže jsem se nenechal vyhodit… já z nich vlastně udělal svého platícího klienta. Během toho měsíce jsem si dál dělal víceméně, co jsem chtěl, zatímco jsem zaučoval svou náhradu. A po tom měsíci mi pravidelně volali a zadávali práci na dálku. Účtoval jsem jim trojnásobek toho, co jsem vydělával jako zaměstnanec, a se šéfem jsem skoro nemusel mluvit. Po pár měsících už byla moje klientela tak velká, že jsem je s klidným srdcem poslal k vodě.
A víte co? I po téměř třech letech mi pan Dravec občas zavolá s nějakým dotazem. Většinou ho už jen s úsměvem odbydu se slovy: „Promiňte, mám teď moc práce.“
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
