Článek
Pracuji ve své firmě dva roky. Nastoupila jsem plná nadšení a odhodlání, ale můj šéf, Milan, mi z toho brzy udělal peklo. Měl totiž ve zvyku na mě na poslední chvíli házet práci navíc. Vždycky po pracovní době. Vždycky s označením „urgentní“.
Zpočátku jsem si myslela, že je to normální, že se musím jako novější člen týmu víc snažit. Ale pak jsem si všimla vzorce. Moji kolegové nikdy tyto pozdní večerní emaily nedostávali. Jen já. Zůstávala jsem v prázdné kanceláři, zatímco ostatní už byli dávno doma, a dodělávala „urgentní“ reporty, které, jak jsem později zjistila, často mohly počkat do dalšího dne.
Pohár mé trpělivosti přetekl minulý týden. Blížila se pátá hodina a já jsem se těšila na dlouho plánovanou večeři s kamarádkami. V tu chvíli přišel ke stolu Milan s tlustým šanonem. „Janičko, ještě jedna maličkost,“ řekl s falešným úsměvem. „Úplně jsem zapomněl vám zadat tuhle zprávu. Potřebuji ji mít do rána na stole.“
Když jsem se ohradila, že už mám plány, jeho úsměv zmrzl. Jeho tón se stal chladným a pasivně agresivním. „No, Jano, samozřejmě vás nemůžu nutit. Ale v téhle firmě si všímáme, kdo je skutečně oddaný a komu záleží na budoucnosti…“
Ta skrytá výhrůžka mě zasáhla. Bylo mi jasné, že tohle už není o práci, ale o moci a manipulaci. Celou noc jsem nespala. V hlavě mi vířily myšlenky a vztek. Místo spánku jsem otevřela pracovní email a začala jsem pátrat. Vytvořila jsem si složku a měsíce zpětně jsem do ní shromažďovala všechny ty jeho „urgentní“ požadavky. Zjistila jsem, že většina z nich nebyla vůbec nutná. Některé si dokonce protiřečily s termíny, které dal ostatním. A pak jsem si na něco vzpomněla. Na zaškolení nám z personálního oddělení (HR) říkali, že všechny emaily jsou zálohovány na firemním serveru.
A tehdy se zrodil můj plán.
Udělala jsem to, co by udělal každý přepracovaný zaměstnanec, kterému došla trpělivost. Přeposlala jsem celou složku emailů na HR s velmi zdvořilým a nevinně znějícím dotazem:
„Dobrý den, obracím se na vás s prosbou o vyjasnění. V poslední době dostávám značné množství pracovních úkolů po pracovní době, často na poslední chvíli. Chtěla jsem se jen zeptat, zda je tato praxe v naší společnosti standardní, protože se zdá, že se týká převážně mě. Pro kontext přikládám několik příkladů z poslední doby. Děkuji za informaci.“
Týden jsem nic neslyšela. Každý den jsem chodila do práce se staženým žaludkem. Udělala jsem obrovskou chybu? Vyhodí mě za to, že si stěžuji? Milan se ke mně choval chladně, ale nic neříkal, což bylo ještě horší.
Pak to přišlo. Z ničeho nic si mě Milan zavolal do své kanceláře. Vypadal bledě. Bylo vidět, že se potí. Později jsem se dozvěděla, co se stalo. Personální oddělení si všimlo toho vzorce. Porovnali pracovní zátěž, prošli si projekty a našli mnohem víc než jen nespravedlivé zacházení. Ukázalo se, že Milan na mě přesouval velkou část svých vlastních povinností a mé výsledky pak prezentoval jako své.
O týden později přišel hromadný email s oznámením, že Milan „přechází na nové příležitosti.“
Ten den jsem přesně v 17:00 vypnula počítač. S úsměvem jsem prošla kolem jeho prázdné kanceláře a poprvé po dvou letech jsem odcházela z práce s lehkou hlavou.
