Článek
Pracuji v náborovém týmu naší společnosti a svou pozici beru velmi vážně. Před časem jsme hledali člověka na klíčovou pozici projektového manažera pro našeho největšího klienta. Byla to práce vyžadující preciznost, spolehlivost a hluboké znalosti. Po týdnech pohovorů a testů jsme měli na stole dva vynikající, vysoce kvalifikované kandidáty. Náš tým byl nadšený. A tehdy si mě můj nadřízený, pan Kopecký, vzal stranou do své kanceláře.
S úsměvem odsunul životopisy našich finalistů stranou. „Ne, tyhle ne,“ řekl. Pak ze svého šuplíku vytáhl jiný životopis a položil ho přede mě. „Přijmeme tuhle,“ ukázal na jméno, které jsem okamžitě poznala. Slečna Nová. Kandidátka, která neprošla ani prvním kolem.
„Pane Kopecký,“ začala jsem opatrně, „sice ji přijmout můžeme, ale musím vás upozornit, že její pohovor byl katastrofální. Přišla o dvacet minut pozdě, na odborné otázky odpovídala neurčitě a nedokázala vysvětlit základní termíny z našeho oboru. Nemá na tuto pozici kvalifikaci.“
Jeho úsměv zmizel. „Lenko, já chápu vaši zodpovědnost,“ řekl chladně. „Ale tohle je moje rozhodnutí. A já očekávám, že můj tým bude plnit moje rozhodnutí. Nebo budeme muset přehodnotit složení týmu. Rozumíme si? Berte to jako přímý rozkaz a pokud by byly nějaké problémy, beru to celé na sebe.“
V tu chvíli mi to došlo. Ta výhrůžka byla jasná. Později jsem z kancelářských drbů zaslechla, že slečna Nová je jeho „téměř-přítelkyně“, kterou se snaží ohromit. Vrátila jsem se ke svému stolu, třásla jsem se vzteky a strachem. Věděla jsem, že tohle skončí katastrofou. A rozhodla jsem se pojistit.
Pečlivě jsem sepsala email: „Dobrý den, pane Kopecký, jen pro potvrzení našeho rozhovoru, dle Vašeho přímého pokynu tedy připravím pracovní smlouvu pro slečnu Novou na pozici X, i přes její nevyhovující výsledky v přijímacím řízení. Děkuji za vyjasnění.“ Jeho odpověď byla stručná: „Ano, pokračujte.“ Uložila jsem si celou konverzaci do speciální složky nazvané „Pojistka“.
Slečnu Novou jsem tedy přijala. Dala jsem jí veškerou podporu, kterou jsem mohla. Nabídla jsem jí dodatečné zaškolení, připravila podrobné manuály, seznámila ji s týmem. Dala jsem jí všechny nástroje k úspěchu, abych si mohla být jistá, že pokud selže, bude to jen a pouze její vlastní chyba.
Netrvalo to dlouho. Během prvního měsíce omylem poslala kompletní strategii pro našeho největšího klienta jeho přímé konkurenci. Následovaly panické telefonáty a obrovské škody. O pár týdnů později schválila objednávku na kancelářské vybavení za dva miliony korun místo dvou set tisíc, protože „přehlédla nulu“. Finanční oddělení to naštěstí zarazilo na poslední chvíli.
Když vyšší vedení začalo vyšetřovat, co se děje, pan Kopecký okamžitě hodil vinu na slečnu Novou a na mě. „Byla to její chyba. Zjevně selhala v zaučení,“ řekl na poradě a významně se na mě podíval.
To byla moje chvíle. S klidem jsem odpověděla: „S tím nesouhlasím. Slečna Nová dostala nadstandardní zaškolení. Mám zde veškerou dokumentaci. Nicméně, skutečný problém mohl nastat už při jejím přijetí.“ A pak jsem na projektoru promítla naši emailovou komunikaci. Ten přímý rozkaz. To potvrzení.
V místnosti nastalo hrobové ticho. Všichni zírali na plátno a pak na bledého, zpoceného pana Kopeckého.
Během týdne byl přeřazen na bezvýznamnou pozici v jiném oddělení. Slečna Nová krátce nato tiše zmizela.
Necítila jsem radost, jen chmurné zadostiučinění. Nejednala jsem ze msty, ale z profesionální sebeobrany. A systém, pro jednou, zafungoval.
