Článek
Píšu tento příběh po mnoha letech, ale vzpomínka je stále živá. Odehrálo se to na začátku divokých devadesátých let, v prosinci 1992. Právě jsem odešel z armády a snažil jsem se najít své místo v novém světě, kterému jsem sotva rozuměl. Nebyl jsem kvalifikovaný na mnoho jiných věcí, a tak jsem vzal práci jako hlídač v jedné bezpečnostní agentuře. Byly to dlouhé, osamělé noční směny v chladném skladu, ale potřeboval jsem práci.
Firma neplatila moc dobře, a tak měla obrovskou fluktuaci zaměstnanců. Aby lidi motivovali zůstat, měli zavedený systém malých navýšení platu po 90 dnech, po šesti měsících a po roce. Bylo to jejich hlavní lákadlo, příslib, že loajalita se vyplatí.
První dvě navýšení platu přišla bez problémů, a tak jsem si říkal, že firma drží slovo. Těšil jsem se na své roční výročí, kdy mělo přijít to největší navýšení – slíbených deset korun na hodinu. V té době to pro mě byly velké peníze.
Den výplaty konečně nadešel. S rozechvělým srdcem jsem otevřel výplatní pásku a zkontroloval čísla. Navýšení tam bylo. Ale ne deset korun. Jen pět. V tu chvíli mi došlo, že se stala chyba. Zavolal jsem tedy šéfovi, panu Dvořákovi.
On mi ale s klidným, korporátním hlasem vysvětlil, že se žádná chyba nestala. Prý se vedení rozhodlo dát všem zaměstnancům plošné navýšení o pět korun na hodinu jako projev dobré vůle.
„To je hezké, pane Dvořáku,“ odpověděl jsem, stále klidně. „Ale co moje osobní navýšení za odpracovaný rok? Tohle je přece něco jiného.“
A tehdy se jeho klidný tón změnil v podrážděný a pohrdavý. „Heleďte, buďte rád, že jste dostal vůbec něco. Nikdo nedostane dvě navýšení najednou. Tady nejsme v komunismu. Pokud se vám výše vašeho platu nelíbí, nikdo vás tu nedrží. Dejte výpověď.“ A zavěsil.
Zůstal jsem zírat na telefon s pocitem naprostého ponížení a zrady. Ten chladný, arogantní tón mi zněl v uších. Cítil jsem, jak se můj vztek mění v ledové odhodlání. „Dobře,“ řekl jsem si. „Chceš, abych dal výpověď? Tak jo.“
Následující týden jsem strávil přípravou své tiché pomsty. Každý den jsem volal do práce, že jsem nemocný, a mezitím jsem si hledal novou práci. V pátek, hodinu před začátkem mé noční směny, kdy už manažeři byli dávno doma, jsem zavolal na dispečink.
„Kde jste?!“ křičel do telefonu zmatený dispečer. „Máte být v práci!“ „Nikde,“ odpověděl jsem klidně. „Jen vám chci oznámit, že jsem přijal radu pana Dvořáka. Dávám výpověď. S okamžitou platností.“
Na druhém konci nastalo ticho, pak panika. „To nemůžete! Nemáme za vás náhradu! Kdo vezme noční?! Budeme muset platit obrovské přesčasy!“ S úsměvem jsem odpověděl: „To už bohužel není můj problém, pane,“ a zavěsil jsem.
Dnes jsem učitel, blízko důchodu. Když se na to dívám zpátky, musím se smát. Ta firma mě chtěla ošidit o pár korun na hodinu. Místo toho museli tu noc zaplatit jednomu z manažerů tučný příplatek za práci přesčas a narychlo shánět náhradu. Byla to malá, malicherná bitva, ale pro mě to byla první lekce v novém světě – lekce, že si člověk musí stát za svou hodnotou. A ta stála za to.
