Článek
Minulý týden jsem se probudil a cítil se naprosto příšerně. Horečka, kašel, rýma – prostě chřipka jak z učebnice. Zároveň jsem ale věděl, že mám v práci důležitý termín, který jsem nemohl zmeškat. Rozhodl jsem se tedy zachovat zodpovědně.
Napsal jsem svému šéfovi, panu Novákovi, zprávu: „Dobré ráno, pane Nováku. Vzbudil jsem se s horečkou a kašlem. Cítím se schopen pracovat, ale nechtěl bych nikoho v kanceláři nakazit. Mohl bych si prosím na dnešek vzít home office?“
Jeho odpověď přišla téměř okamžitě. Byla krátká a chladná: „Žádné výjimky, Pavle. Pokud jste schopen pracovat, jste schopen být tady v kanceláři. Očekávám vás.“
Zíral jsem na tu zprávu a nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Po vší té zkušenosti s pandemií jsem si myslel, že takovéhle myšlení už vymizelo. Ale zjevně ne. Chvíli ve mně vřel vztek, ale pak jsem si řekl: „Dobře. Chtěl to takhle. Tak to takhle bude mít.“
S obrovským úsilím jsem se tedy oblékl, nasadil si roušku a vydal se do práce. Cesta metrem byla utrpení, snažil jsem se na nikoho nekašlat a držet si odstup. Když jsem vešel do naší open space kanceláře, okamžitě se na mě otočily všechny hlavy. Musel jsem vypadat příšerně – bledý, zpocený a s červenýma očima. Hned u dveří jsem se hlasitě rozkašlal.
Pohled na tvář mého šéfa, když jsem procházel kolem jeho prosklené kanceláře, byl k nezaplacení. Byl to výraz čistého šoku a dalo by se říct i zděšení.
Sedl jsem si ke svému stolu a začal pracovat. Tedy, snažil jsem se. Každých deset minut jsem měl záchvat kašle. Po celé kanceláři se rozléhalo moje kýchání a smrkání. Když se ke mně přiblížila kolegyně s nějakým dotazem, s omluvným úsměvem jsem jí řekl: „Nechoď moc blízko, nechci tě nakazit.“ Rychle ucouvla a zbytek dne se mi všichni vyhýbali velkým obloukem. Viděl jsem, jak mě pan Novák neustále sleduje ze své kanceláře, jeho výraz byl čím dál víc nervózní.
Kolem druhé odpoledne už to zjevně nemohl vydržet. Vyšel ze své kanceláře, přistoupil k mému stolu a s hranou starostlivostí řekl: „Pavle, vypadáte hrozně.“ S chraplavým hlasem jsem odpověděl: „Jen plním pokyny, pane vedoucí.“
Zhluboka si povzdechl, poražen. „Sbalte si věci a jděte domů. Zbytek dodělejte z domova. A zítra se ani neukazujte, zůstaňte na home office.“
Sbalil jsem si notebook a s tichým pocitem vítězství jsem odcházel. Kolegové na mě uznale kývali. Někdy je nejlepší způsob, jak bojovat s hloupým pravidlem, prostě ho do puntíku dodržovat.
