Článek
Polknout tuhle hořkou pilulku je zatraceně těžké, i když vím, že mě mnozí varovali. Už dřív jsem se svěřoval se svým podezřením, že mi Eva něco tají. Po všech těch komentářích a radách se mi mozek prostě nedokázal smířit s tou katastrofou, s tím, že by se mi mohl zhroutit svět, který jsem si tak pečlivě budoval. Svět, ve kterém byla Eva moje láska, nejlepší kamarádka, partnerka, člověk, kterého jsem bezmezně obdivoval. Byla pro mě naprosto dokonalá, dělala mě šťastným tolik let. Myslel jsem si, že žádný pár na světě nemůže mít to, co jsme měli my. Byli jsme oba tak dlouho šťastní. Přitažliví, v jádru dobří lidé, s velkým srdcem, oba neuvěřitelně úspěšní ve svých kariérách.
Po tom, co jsem si přečetl všechny ty reakce na můj první příspěvek, odstěhoval jsem se na čas do pronajatého bytu a pak k našim, abych si všechno promyslel. Bylo to strašné období, ale psycholog mi pomohl se z toho nejhoršího dostat. Do toho zrovna naplno udeřila i ta šílená pandemie, sám jsem ten virus chytil, což situaci moc nepomohlo. Během té doby jsme si ale s Evou pořád volali, psali. Strašně se omlouvala, přísahala, že se s tím druhým mužem nesešla. Já věděl, že to není pravda, tušil jsem to z těch zpráv a fotek, co jsem viděl dřív, ale byl jsem ochotný ženě svých snů odpustit. Pořád stála na tom nejvyšším piedestalu v mém vesmíru.
A tak jsem se minulou sobotu ráno vrátil k nám domů. Připravený jí odpustit, promluvit si o všem jako dospělí lidé. No, a tam byla. Ale ten největší šok jsem dostal já, mírně řečeno. Ten chlap byl u nás doma. Nahý. A moje žena taky. Ten chlap z těch jejích zpráv, ten chlap z fotek. Ten, o kterém tvrdila, že se jí ani nelíbí. Načapal jsem ho, jak se schovává v naší koupelně, zatímco si Eva rychle oblékala pyžamo. Když jsem ho tam viděl, jak se krčí za sprchovým závěsem, jenom vykoktal: „Promiň, kámo.“ Na vteřinu mi blesklo hlavou: Mám ho zabít? Ale hned jsem tu myšlenku zaplašil a řekl si, že proti němu vlastně nic nemám. Ten chlap si prostě jen užíval s atraktivní ženskou. I když to dělal v bytě plném mých fotek. Fotek z naší svatby, fotek našich rodin. Fotek mého zesnulého táty, který by byl tak strašně smutný, kdyby viděl, jak manželství, kterého se ani nedožil, takhle končí. Táta byl vždycky důvod, proč jsem se snažil dělat svět lepším místem. Zemřel dva měsíce před naší svatbou.
Je mi to líto. Pořád ji k smrti miluju. Ale chápu, že čeho je moc, toho je příliš. I když se mi hroutí svět, doufám, že si dokážu postavit nový. Bez lží. A takový, ve kterém nebudu jen slepě věřící poddaný u oltáře falešné bohyně. Snad se mi to podaří.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
