Článek
Když zemřel náš otec, zůstali jsme na něj tři sourozenci: já, můj starší bratr Petr a mladší sestra Eva. Sešli jsme se tam jednoho víkendu, abychom se dohodli, co s ním dál.
Procházeli jsme těmi starými, zatuchlými místnostmi a vzpomínali na dětství. Na léta, kdy jsme si tu hráli na schovávanou a poslouchali dědovy příběhy o vodnících. Ta budova neměla skoro žádnou cenu, ale její citová hodnota pro nás byla nevyčíslitelná. Alespoň jsem si to myslel.
Při vyklízení staré, vlhké spíže, za hromadou ztrouchnivělých pytlů, jsme narazili na falešnou zeď. Za ní byla malá, skrytá místnost. A v té místnosti stála těžká, okovaná truhla. Srdce se nám rozbušilo vzrušením. Co když jsou dědovy příběhy o ukrytém pokladu pravdivé?
Podařilo se nám vylomit starý zámek. A když jsme otevřeli víko, zatajili jsme dech. Truhla byla plná. Plná starých zlatých mincí, šperků po prababičce a svazků rakousko-uherských bankovek. Byl to skutečný poklad. Majetek, který by každému z nás změnil život.
V první chvíli jsme se radovali. Objímali jsme se, smáli jsme se. Byli jsme bohatí! Ale ta radost trvala jen pár minut. Pak se atmosféra v tom starém mlýně změnila. To radostné vzrušení nahradilo napjaté ticho. Začali jsme se na sebe dívat jinak. Už jsme nebyli jen sourozenci. Byli jsme dědicové. A každý z nás si v hlavě přepočítával svůj podíl.
„Jsem nejstarší,“ prohodil jako první Petr. „Děda vždycky říkal, že se mám o rodinu postarat. Můj díl by měl být o něco větší.“
„To není spravedlivé!“ ohradila se okamžitě Eva. „Já mám dvě malé děti a hypotéku. Já ty peníze potřebuju nejvíc ze všech!“
Já jsem jen mlčky stál a poslouchal. Cítil jsem, jak se mezi nás vkrádá jed. Jed chamtivosti. Snažil jsem se je uklidnit. „Necháme to odhadnout a rozdělíme se na tři stejné díly. Tak je to správné,“ navrhl jsem. Ale oni mě neposlouchali. Každý už viděl jen sám sebe a své potřeby.
Ten večer jsem slyšel šepot. Petr s Evou si mysleli, že už spím. Seděli v hlavní místnosti mlýna a potichu se domlouvali. Slyšel jsem útržky jejich rozhovoru. „…Tomáš je zajištěný, on to nepotřebuje…“ „…rozdělíme to jen mezi nás dva…“ „…řekneme mu, že toho bylo míň…“
Ten šepot v tom starém, tichém mlýně mi zněl jako syčení hadů. Můj vlastní bratr a moje vlastní sestra. Zrazovali mě. Kvůli penězům. Kvůli zlatu, o kterém jsme ještě před pár hodinami ani nevěděli, že existuje.
Druhý den ráno jsem je konfrontoval. Nezapírali. Petr mi arogantně vysvětlil, že si to jako nejstarší zaslouží. A Eva se mi se slzami v očích snažila namluvit, že to dělá pro své děti. Hádali jsme se. Křičeli jsme na sebe. Všechny ty staré, dětské křivdy najednou vyplavaly na povrch, živené tou novou, ošklivou chamtivostí. Padala slova, která se nedají vzít zpět.
Ten den jsme se v tom starém mlýně rozešli. Ne jako sourozenci, ale jako nepřátelé. Poklad jsme si nakonec nějak rozdělili, ale za jakou cenu? Už spolu nemluvíme. Petr si koupil nové auto. Eva splatila část hypotéky. A já? Já mám na účtu peníze, na které se nemůžu ani podívat. Protože v nich vidím jen tu zradu.
Občas se v noci budím a slyším ten šepot. Šepot, který zničil naši rodinu. Kéž bychom tu truhlu nikdy nenašli. Kéž by ten starý mlýn zůstal jen místem našich dětských vzpomínek. Protože teď už vím, že žádný poklad na světě nemá takovou cenu jako rodina. A my jsme tu naši prodali za pár starých, lesklých mincí. A to je prohra, ze které se už nikdy nevzpamatujeme.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
