Článek
Jejího snoubence Milana jsem znal jen z jejího vyprávění. Žiju v jiném městě a nikdy jsme se osobně nesetkali. Lucie o něm ale mluvila jako o princi na bílém koni. Úspěšný, charismatický, milující. Těšil jsem se, až ho konečně poznám.
Ten den přišel minulou sobotu. Svatba se konala na krásném zámečku, počasí bylo jako z pohádky a moje sestra byla ta nejkrásnější nevěsta, jakou jsem kdy viděl. Stál jsem vpředu, hned vedle naší maminky, a čekal jsem, až začne obřad.
Ženich, Milan, už stál před oddávajícím. Poprvé jsem si ho mohl pořádně prohlédnout. A v tu chvíli se mi zastavilo srdce a v žaludku mi explodovala ledová koule.
Ten muž. Já jsem ho znal. Nebyl to žádný princ. Byl to ďábel, který mi před deseti lety zničil život.
Jmenoval se Milan Novák. Byl to můj tehdejší obchodní partner. Společně jsme založili malou IT firmu. Byli jsme mladí, plní snů. A já jsem mu věřil. Absolutně jsem mu věřil. Svěřil jsem mu veškeré finance. A on, půl roku po založení firmy, zmizel. I se všemi penězi z našeho firemního účtu. Zbankrotoval jsem. Přišel jsem o všechny úspory, zadlužil jsem se na deset let dopředu. A on se prostě vypařil.
A teď tu stál. V luxusním obleku. A chystal se vzít si moji sestru.
Celý obřad jsem vnímal jako v mlze. Viděl jsem, jak moje nádherná, šťastná sestra kráčí k oltáři. Viděl jsem, jak se usmívá na toho muže, na toho zloděje, který mě připravil o všechno. Musel jsem se držet opěradla židle, abych neomdlel. Chtělo se mi křičet. Chtělo se mi rozběhnout dopředu a toho parchanta zmlátit. Ale nemohl jsem. Nemohl jsem své sestře zničit její nejšťastnější den v životě.
A tak jsem tam jen stál, usmíval se a tleskal, zatímco uvnitř jsem prožíval peklo.
Po obřadu jsem si ho odtáhl stranou. Poznal mě okamžitě. V jeho očích jsem viděl záblesk paniky.
„Co tady děláš?“ zasyčel jsem.
„Petře, já… já ti to můžu vysvětlit. Byla to chyba, byl jsem mladý…“
„Chyba? Tys mi ukradl budoucnost!“
Pak přišla Lucie. „Chlapečku, co se děje? Všechno v pořádku?“ zeptala se. V tu chvíli jsem to nevydržel a všechno jsem jí řekl. O naší firmě, o ukradených penězích, o mém bankrotu.
Lucie na mě zírala s otevřenou pusou. Pak se podívala na Milana. On jen sklopil oči. „Miláčku, je to pravda, ale já jsem se změnil. To bylo dávno. Tebe miluju.“
Moje sestra, zaslepená láskou, mu uvěřila. „Petře, prosím, nedělej scény. Je to můj den. A Milan je teď můj manžel. Musíš to přijmout.“
Zbytek svatby byl pro mě utrpením. Musel jsem si s tím člověkem připíjet na zdraví. Musel jsem se dívat, jak tančí s mojí sestrou. Musel jsem se tvářit, že jsem šťastný.
Odešel jsem brzy. Nevím, co bude dál. Jak mám přijmout do rodiny muže, který mi zničil život? Jak se mám dívat na svou sestru, která se rozhodla ignorovat pravdu?
Sestra se neozvala. Asi je na mě naštvaná. Možná si myslí, že jí závidím štěstí. Ale já jí nezávidím. Já se o ni jen strašně, strašně bojím. Protože vím, že lidé jako Milan se nemění. A mám hrůzu z toho, že jednoho dne ublíží jí stejně, jako kdysi ublížil mně.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
