Článek
Když mi bylo dvacet, vdala jsem se. S manželem jsme byli mladí, zoufale zamilovaní a naprosto švorc. Měli jsme malou, ale krásnou svatbu na zahradě našich, s vlastnoručně vyrobenou výzdobou a gulášem pro padesát lidí. Bylo to upřímné, plné lásky a smíchu. Moje sestřenice Jitka, které je o sedm let víc, mi tehdy dokonce pomáhala. Pár měsíců předtím měla vlastní, pohádkovou svatbu na zámku – kočár s koňmi, šaty za statisíce, pětichodové menu. Její den byl dokonalý a já jí to ze srdce přála.
Jenže její pohádka skončila asi po čtyřech letech hořkým rozvodem. A od té doby se něco změnilo. Její štěstí se proměnilo v hořkost a terčem se stalo moje malé, ale stále šťastné manželství. Konkrétně moje svatba.
Při každé rodinné sešlosti si našla příležitost, aby si rýpla. „Pamatuješ na ten tvůj svatební guláš, Lenko? To bylo takové… lidové,“ pronesla s úšklebkem na vánoční večeři. „Můj svatební fotograf stál víc než celá tvoje svatba, viď?“ smála se jindy na oslavě narozenin. Pokaždé jsem cítila bodnutí, ale mlčela jsem. Co na to říct? Hádky na rodinných oslavách jsem nesnášela. Můj manžel mě jen chytil za ruku pod stolem a zbytek rodiny se vždycky taktně díval stranou. Nikdo se mě nikdy nezastal.
Pohár mé trpělivosti ale přetekl dnes. Byli jsme na velké zahradní oslavě Dne otců. Jitka tam přišla se svým novým přítelem, sympatickým mužem, na kterého se zjevně snažila udělat dojem. A jaký je lepší způsob, jak se ukázat v lepším světle, než někoho jiného ponížit?
Zatímco stál vedle ní, začala mu hlasitě a barvitě líčit detaily mé svatby. „A představ si, ten její závoj! Koupila ho ve výprodeji! A její otec je vedl k oltáři v teniskách, protože neměli ani na půjčení formálních bot!“ smála se na celé kolo. Všechny ty detaily byly samozřejmě lži, ale to jí bylo jedno. Chtěla se bavit na můj účet.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Po letech tichého polykání urážek jsem toho měla dost. Viděla jsem ten soucitný, lehce pohrdavý pohled, který na mě její nový přítel vrhl. A věděla jsem, že musím něco říct.
Počkala jsem, až se na chvíli odmlčela, abych se nadechla. Podívala jsem se jí zpříma do očí a s ledově klidným hlasem, který slyšeli všichni u našeho stolu, jsem pronesla: „No, Jitko, možná byla moje svatba skromná. Ale aspoň jsem pořád vdaná.“
Nastalo hrobové ticho. Zvuk cikád na zahradě najednou zněl jako ohlušující řev. Jitčina tvář zbledla, pak zrudla a v očích se jí objevily slzy. Její nový přítel ztuhnul a nevěděl, kam s očima.
A pak se to strhlo. Ale ne proti ní. Proti mně. „Lenko! To bylo ošklivé!“ vykřikla moje teta. „Jak můžeš říct něco takového?! To bylo pod pás!“ Celá rodina se najednou semkla kolem Jitky, která teď usedavě plakala, a utěšovali ji. Já jsem byla ta zlá, ta krutá. „A to, že ona se mi celé roky posmívá, je v pořádku?“ zkusila jsem se bránit. „Proč jste jí nikdy nikdo nic neřekl?“ Ale nikdo mě neposlouchal. Všichni viděli jen chudinku Jitku a zlou Lenku, která jí vrazila nůž do zad.
Byla jsem ten nejhorší člověk, že jsem jí to po letech tichého snášení konečně vrátila? Přehnala jsem to? Možná. Ale někdy je pravda ta nejostřejší zbraň. A já už jsem se dál nechtěla nechat urážet.