Článek
Vždycky jsem snila o tom, že se budu živit natáčením. Videografie je moje vášeň, můj svět. Poslední měsíce jsem pracovala na dvou brigádách a šetřila každou korunu, abych si mohla pořídit svou první, skutečně profesionální techniku. Bylo to pro mě obrovské rozhodnutí, investice do mé budoucnosti a snů. Minulý týden jsem si konečně koupila oblíbenou kameru DJI. Byla jsem neskutečně nadšená a pyšná.
Samozřejmě, první člověk, se kterým jsem se o tu radost podělila, byla moje kamarádka Beata. Známe se už léta a já ji považovala za velmi blízkou osobu. Když jsem jí poslala fotku nové kamery, zdálo se, že má radost se mnou. „To je super, Simčo! Jsem na tebe tak pyšná!“ napsala mi. Její podpora pro mě v tu chvíli znamenala hodně.
Druhý den mi od ní ale přišla zpráva s naprosto jiným tónem. „Ahoj, hele, mám problém,“ začala. „Jsem úplně na suchu a potřebovala bych si půjčit pět tisíc. Vrátím ti to hned, jak mi přijde výplata.“ Ta situace nebyla neobvyklá, Beata měla s penězi problémy často.
Cítila jsem s ní, ale zároveň jsem věděla, že po nákupu kamery, která stála většinu mých úspor, sama nemám moc nazbyt. Rozhodla jsem se jí pomoci, jak nejlépe jsem mohla. „Beo, celou částku teď opravdu nemám, po té kameře jsem skoro na nule,“ odepsala jsem upřímně. „Ale můžu ti pomoct s polovinou, jestli ti to stačí. Dva a půl tisíce ti můžu poslat hned.“
Čekala jsem, že bude vděčná za jakoukoli pomoc. Místo toho přišla odpověď, která mi vyrazila dech a ukázala mi její pravou tvář.
„Jak jako nemáš?“ napsala. V té jediné větě nebyla stopa po vděku, jen čistá, neředěná drzost a nárok.
Než jsem stihla odpovědět, přišla další zpráva, která byla ještě horší. „Když sis mohla dovolit koupit takovou drahou kameru, tak tě přece pár tisícovek nezabije.“
Zírala jsem na displej a nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Moje tvrdá práce, měsíce odříkání a investice do mé vlastní budoucnosti pro ni neznamenaly nic. Viděla jen peníze, o kterých si myslela, že na ně má automaticky právo.
Její poslední zpráva byla jen další sůl do rány. „Není to tak, že bych ti to nevrátila. Proč mi prostě nepomůžeš, když můžeš?“
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Veškerá moje ochota pomoci se vypařila a nahradil ji ledový vztek. Ta konverzace mi otevřela oči. Beata mě neviděla jako kamarádku, ale jako zdroj. Moje radost z úspěchu pro ni byla jen připomínkou toho, co ona nemá, a signálem, že si může přijít pro svůj podíl.
Dlouho jsem na její zprávy zírala. Pak jsem s těžkým srdcem, ale s naprostou jistotou, napsala svou poslední odpověď.
„Vlastně jsem si to rozmyslela. Nepůjčím ti vůbec nic.“
Od té doby se mi neozvala. A já vím, že jsem pravděpodobně přišla o kamarádku. Ale teď si říkám, byla to vůbec kamarádka?
Nebo to byl jen někdo, kdo se držel v mé blízkosti pro případ, že by něco potřeboval?
Ta bolest z její zrady je skutečná. Ale zároveň cítím úlevu.
Někdy vám váš vlastní úspěch ukáže tu nejdrsnější pravdu o lidech kolem vás.
A i když je to bolestivé, je lepší to vědět.
