Článek
Prohrabovala jsem se krabicí plnou staré, zoxidované bižuterie. Bylo to změť řetízků, náušnic bez párů a pomačkaných odznaků. A na dně, skoro úplně schovaná, ležela ona. Malá, zašlá brož ve tvaru vážky. Byla špinavá, ale i pod nánosy špíny bylo vidět, že je krásně zpracovaná.
„Kolik za tuhle?“ zeptala jsem se prodavače, staršího pána, který jen mávnul rukou. „Dejte pade a je vaše,“ řekl bez zájmu.
Doma jsem ji opatrně vyčistila. Vzala jsem si starý kartáček na zuby a mýdlovou vodu. A jak jsem z ní smývala tu špínu, začala se dít neuvěřitelná věc. Pod nánosem černoty se objevil lesk platiny. Křídla vážky byla vykládaná drobnými diamanty a místo očí měla dva malé, ale zářivě zelené kameny.
Srdce mi začalo bušit rychleji. Tohle nevypadalo jako bižuterie za padesát korun. Zkusila jsem na internetu hledat „starožitná brož vážka“. A po pár hodinách jsem ji našla.
Na stránkách slavného aukčního domu. Byla tam fotka naprosto identické brože. A pod ní popis: „Unikátní secesní platinová brož s diamanty a smaragdy od slavného francouzského klenotníka Reného Laliqua. Vyrobeno kolem roku 1905.“
A pak jsem uviděla tu cenu. Poslední prodaný kus se vydražil za cenu, za kterou byste si mohli koupit malý byt v Praze.
Zírala jsem na obrazovku a pak na tu malou vážku v mé dlani. Udělalo se mi slabo. Musela jsem se posadit. To nemůže být pravda. To musí být jen náhoda.
Druhý den jsem sebrala veškerou odvahu a zašla jsem do renomovaného starožitnictví v centru města. Majitel, starší, seriózní pán, si brož vzal do ruky. Nasadil si lupu. Dlouhé minuty ji mlčky zkoumal. Pak ji položil na sametovou podložku, podíval se na mě přes brýle a řekl jedinou větu.
„Slečno, víte vůbec, co to držíte v ruce?“
A pak mi potvrdil všechno. Že je to pravý Lalique. Že ty kameny jsou pravé. Že je to neuvěřitelně vzácný kousek.
Odešla jsem od něj v naprostém šoku. V kabelce jsem měla brož v hodnotě nového auta a v hlavě naprostý zmatek.
Co teď? Mám ji prodat a změnit si život? Nebo si ji mám nechat jako tajemství? Jako připomínku toho, že se zázraky dějí?
Ještě nevím. Ale jedno vím jistě. Ta malá, špinavá brož za padesát korun z blešího trhu je můj osobní poklad. A taky důkaz, že ty největší poklady často leží tam, kde by je nikdo nehledal. Jen se člověk musí umět dívat.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
