Článek
Milovala jsem je oba. Chodili jsme spolu na dlouhé procházky, házeli Benovi klacky, váleli se s ním v trávě.
Pak přišla vysoká škola, jiné město, jiné životy. Rozešli jsme se. Nebylo to dramatické, prostě jsme se sobě vzdálili. Dnes je mi třicet pět. Na Jakuba si vzpomenu jen občas, s lehkou nostalgií.
Minulý týden jsem šla po ulici, když jsem si všimla staršího pána, který se snažil zvládnout svého psa. Tedy, pes se snažil zvládnout jeho. Byl to starý, šedivějící zlatý retrívr, který se najednou zastavil, začal kňučet a ze všech sil táhl směrem ke mně.
Pán se omlouval, snažil se psa udržet, ale ten byl jako smyslů zbavený. Doběhl ke mně, začal na mě skákat, olizovat mi ruce, vrtět ocasem tak, že to vypadalo, že se mu brzy ukroutí. Bylo to čisté, nefalšované, psí štěstí.
Dřepla jsem si k němu a začala jsem ho hladit. Byl mi povědomý. A pak mi to došlo. Ty oči. Ten způsob, jakým mi strčil hlavu pod ruku. „Bene?“ zašeptala jsem. Pes radostně zaštěkal.
A v tu chvíli jsem zvedla hlavu a podívala se na majitele. A mé srdce vynechalo jeden úder. Nebyl to žádný starší pán. Byl to Jakub. Starší, s pár vráskami a šedinami, ale byl to on.
„Panebože, omlouvám se, on tohle nikdy nedělá!“ řekl udýchaně. „Bene, k noze! Vůbec nevím, co to do něj vjelo.“ Díval se na mě jako na úplně cizího člověka. Jako na někoho, kdo jen náhodou zaujal jeho zmateného psa. Nepoznal mě. Vůbec.
A já jsem v tu chvíli měla na výběr. Mohla jsem říct: „Jakube, to jsem já, Eva. Vzpomínáš?“ Ale k čemu by to bylo? Bylo by to trapné. Pro něj i pro mě. A tak jsem se rozhodla hrát jeho hru.
Usmála jsem se a dál jsem hladila toho starého, šedivého psa, který si mě pamatoval i po patnácti letech. „To je v pořádku,“ řekla jsem. „Je to krásný pes. Asi jsem mu někoho připomněla.“
Ta ironie v mé větě byla téměř hmatatelná. Ale on ji samozřejmě neslyšel. „No, asi ano,“ řekl a konečně se mu podařilo Bena odtáhnout. „Ještě jednou se omlouvám, hezký den.“ A odešel.
Zůstala jsem tam stát a dívala jsem se za nimi. Za mužem, který byl kdysi mým světem a který mě dnes nepoznal. A za jeho psem, pro kterého jsem i po takové době byla stále ta holka, co mu házela klacky a kradla piškoty.
Nebyla jsem smutná. Vlastně jsem se musela usmát. Je to zvláštní, jak funguje paměť. Lidská paměť je složitá, plná emocí, nových zážitků, které přepisují ty staré. Ale ta psí je tak čistá a jednoduchá. Pes si nepamatuje hádky, ani důvody rozchodu. Pamatuje si jen to dobré. Pamatuje si pohlazení, procházky, pocit bezpečí.
Moje první láska na mě zapomněla. Ale jeho pes ne. A já si říkám, že to je vlastně ta nejhezčí a nejupřímnější vzpomínka na ty dva roky, jakou jsem si mohla přát.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
