Článek
Být ženou je někdy prostě strašně vyčerpávající. Je mi dvaadvacet a nedávno jsem začala jezdit pro Wolt, abych si přivydělala. Říkala jsem si, že je to fajn způsob, jak si sama určit pracovní dobu. Navíc miluju večerní projížďky autem, tak proč si tím nevydělat, že?
Před pár dny jsem takhle večer zastavila před jednou pizzerií. Vypnula jsem motor a v tichu slyším, jak na mě někdo volá: „Ahoj!“ Kouknu stranou a vidím chlapa, jak sedí v autě dvě parkovací místa ode mě, okénka stažená a nadšeně mává. Pokrčila jsem rameny, jen jsem zdvořile kývla a s očima sklopenýma k telefonu jsem zamířila dovnitř.
Když jsem procházela kolem jeho auta, slyšela jsem, jak zasyčel „Páni!“, a cítila jsem, jak na mě zírá. Rychle jsem vklouzla do bezpečí malé pizzerie. V tu chvíli mi bylo trochu nepříjemně, ale co si budeme povídat, která z nás nezažila, že na ni pokřikují cizí chlapi. Řekla jsem klukům za pultem jméno z objednávky a stoupla si stranou, abych počkala na jídlo.
A pak to začalo. Jeho světla u auta zhasla… a zase se rozsvítila. Zhasla, rozsvítila. Pak dálková, pak zase normální, zhasnout, rozsvítit. Ta šaráda trvala asi minutu, světla mi pálila přímo do malé prosklené čekárny, kde jsem stála. Oči jsem měla přilepené k displeji a odmítala jsem se podívat jeho směrem. Nechtěla jsem mu dát sebemenší signál. Světla zhasla.
A pak vešel dovnitř. Musím zdůraznit, že to byla opravdu maličká místnost. Ukázal jednomu ze zaměstnanců něco na mobilu, asi taky objednávku, a pak začal mluvit na mě. Měl silný cizí přízvuk a přes roušku jsem chytala jen útržky slov. Každý další byl horší než ten předchozí. „Ta je hezká, ta rouška, kde jste ji koupila?“ „Jak se jmenujete?“ „Jste nádherná.“
Letmý pohled nahoru, zdvořilé kývnutí nebo jednoslovná odpověď a oči zase zpátky k telefonu. Vypnout. Ignorovat. Snažila jsem se konverzaci vyhýbat, jak jen to šlo, aniž bych musela utéct a nechat tam tu objednávku. Jakmile bylo moje jídlo hotové, popadla jsem tašku, sotva znatelně kývla na rozloučenou a pádila k autu. Zámky cvakly vteřinu poté, co jsem za sebou zabouchla dveře.
A on šel za mnou. Zpátky ven, s prázdnýma rukama. Žádná pizza. Nemotorně jsem hledala klíče v zapalování a nechtěla jsem nic jiného než odtamtud co nejrychleji vypadnout. Slyšela jsem, jak na mě ještě něco volá, ale ani jsem se neohlédla a dělala jsem, že přes sklo auta nic neslyším. Když jsem vyjížděla, viděla jsem ho, jak se opírá o své auto, zírá na mě a pořád se snaží nějak navázat kontakt.
Zmizela jsem, jak nejrychleji to šlo, projížděla jsem postranními uličkami a neustále sledovala zpětné zrcátko ze strachu, že by mohl jet za mnou.
Jsem v bezpečí. A jsem vyčerpaná. Jsem vyčerpaná z toho, jak si musím namlouvat, že jsem si jeho první zavolání neměla tak brát. Jsem vyčerpaná z toho, jak si vyčítám, že jsem nepožádala ty kluky v pizzerii o pomoc, hned jak vešel dovnitř. Jsem vyčerpaná ze snahy rozluštit, ve kterém bodě přestal být zákazníkem, co si jde pro jídlo ve stejnou dobu jako já, a stal se z něj chlap, který mě pronásleduje skoro o půlnoci v neznámé čtvrti. Jsem vyčerpaná z toho, jak zoufale toužím po své nezávislosti, ale zároveň mě děsí představa toho, co by se mohlo stát, když jsem sama. Jsem vyčerpaná z vědomí, že na světě je spousta skvělých mužů, ale já musím automaticky přepnout do obrany, protože přátelská konverzace prostě nestojí za to riziko.
Jsem vyčerpaná z toho obtěžování, nad kterým se každá žena naučila jen mávnout rukou. Protože kdybychom se tím měly trápit, nebudeme už nikdy věřit nikomu. A ani samy sobě.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
