Článek
Pořád se mi omlouval za situaci, do které mě dostal, a viděla jsem, jak hrozně se kvůli tomu všemu cítí. Řekl mi, že si chce s rodiči promluvit o tom, co řekli, a zeptal se, jestli chci být součástí rozhovoru, nebo jestli raději počkám v autě. Protože nejsem člověk, který by měl rád konfrontace, zaváhala jsem, ale nakonec jsem řekla, že tam chci být. Jen jsem se nechtěla aktivně účastnit rozhovoru, bylo mi to příliš nepříjemné.
Vzbudil své rodiče, posadil je a řekl jim, co jsem slyšela. Bylo jim viditelně extrémně nepříjemně a jen na něj zírali, jako by nemohli uvěřit, že to dělá. Řekl jim, že je to nepřijatelné a jak se za ně stydí. Také jim řekl, že až se rozhodneme s nimi znovu mluvit, měli by být připraveni se upřímně omluvit a polepšit se, protože nic jiného tolerovat nebude. Zmínil také, že jejich názor nebude mít žádný vliv na to, koho se rozhodne si vzít. Jeho matka vypadala, že chce něco říct, ale nenechal ji, vstal a odešli jsme. Cestou domů jsme byli oba dost otřesení, ale dal si čas, aby mi vysvětlil, co ví o tom, proč se jeho rodiče takhle chovali.
V podstatě si pamatuje, že jeho rodiče měli občas rasistické poznámky, když byl malý (nejen o lidech tmavé pleti, ale o lidech jiné barvy pleti obecně). Nevěděl, že je to špatné, dokud neopustil své rodné město a neuvědomil si, že názory jeho rodičů jsou velmi mylné. Postupem času se s rodiči vídal stále méně, protože jejich názory na rasu a další otázky se už vůbec neshodovaly s jeho a pokaždé, když je navštívil, vytvářelo to nepřátelství. Když mě potkal, ještě než jsme se stali párem a byli jsme jen přátelé, často zveřejňoval naše fotky na Facebooku a jeho rodiče je viděli. Nikdy nic neřekli. Když se dozvěděli, že jsme pár, řekli, že se se mnou chtějí setkat, a on si nebyl jistý jejich upřímností. Řekl, že o mně mluvili, když mu volali, a celý rok se v podstatě snažil ujistit, že jsou s naším vztahem skutečně v pohodě. Jeho rodiče pořád říkali, ať se nebojí, že se poučili ze svých minulých chyb, a žádali ho, aby jim věřil. Po roce jim konečně uvěřil, a tehdy se rozhodl nás představit. Byl tak šťastný, když viděl, jak jsou ke mně milí a přijímající. Řekl to sám, byl příliš naivní.
Když mi to vyprávěl, skoro plakal, ale viděla jsem, že se snaží neplakat, protože se cítil zodpovědný a nechtěl, aby to bylo o něm. Možná jsem hloupá, ale neviním ho. Znám ho a vím, že by mě do takové situace úmyslně nedostal. Věřím mu, když říká, že si opravdu myslel, že se změnili. Několikrát se mi omluvil a řekl mi, že je už nikdy nemusím vidět a že on je také dlouho neuvidí. Už s nimi nebyl blízký a tato situace tomu vůbec nepomohla.
Od včerejší noci jsme o tom hodně mluvili. Sotva jsme spali. A rozhodla jsem se, že s ním chci zůstat. Velká většina komentářů pod mým posledním příspěvkem mi říkala, že nejlepší možností je ho opustit. A já chápu proč. Ale velmi ho miluji a opravdu ho nechci opustit, protože jeho rodiče nenávidí náš vztah. Myslím, že bych toho litovala. Neříkám, že to bude snadné, a možná dělám chybu, ale chci být s ním. Možná je to pro mnohé z vás zklamání, ale je to moje rozhodnutí.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
