Článek
V inzerátu jsme jasně a tučně uvedli: „Ideální pro jednotlivce nebo pár. Maximálně 2 osoby.“
Telefon začal zvonit téměř okamžitě. A jeden z prvních hovorů byl ten, na který nikdy nezapomenu.
„Dobrý den, volám na ten váš byt,“ ozval se rázný ženský hlas. „Chci se zeptat, vešli bychom se tam čtyři?“
Zarazila jsem se. „Čtyři? Ale paní, je to garsonka. V inzerátu jasně píšeme, že je to pro maximálně dvě osoby.“
A pak to začalo. Paní si zhluboka povzdechla a spustila proud výčitek, ve kterém jsem se stala hlavním viníkem její životní situace.
„Aha, takže vy jste jedna z těch, co diskriminuje rodiny s dětmi, co?“ zasyčela do telefonu. „To je neuvěřitelný! My teď bydlíme se třemi dětmi v ještě menším bytě a majitel nám zrovna zvedá nájem o dva tisíce! Už dva roky hledáme něco většího a nikde nás nechtějí! Všichni se na nás dívají skrz prsty, realitní makléřka mi sama řekla, že majitelé si radši vezmou bezdětné!“
Snažila jsem se zůstat klidná, i když jsem byla v šoku. „Paní, já vás chápu, je mi líto vaší situace, ale ten byt je opravdu malý. Navíc, abyste věděla, v kuchyni není trouba, jen dvouplotýnkový vařič.“
Myslela jsem, že tím je diskuze u konce. Ale mýlila jsem se. To byl jen olej do ohně.
„Žádná trouba?!“ vykřikla. „Tak to je jasný! To je další trik, jak odradit rodiny s dětmi! Protože jak mám asi péct dětem buchty na víkend? To vám mám jako péct v mikrovlnce?!“
Ztratila jsem řeč. Ta žena mě obviňovala z toho, že jsem nenainstalovala troubu do garsonky jako sofistikovaný diskriminační nástroj proti její rodině.
Proti svému lepšímu úsudku jsem, s posledním zbytkem empatie, nabídla: „Podívejte, jestli opravdu chcete, přijeďte se na ten byt podívat. A uvidíte sama, že to není pro vás.“
Její odpověď mě definitivně poslala do kolen.
„Dobře,“ řekla. „Ale říkám vám rovnou, že ta vaše kuchyňská linka by se musela celá předělat. Budu potřebovat místo na pořádný sporák se čtyřmi plotýnkami a taky na myčku nádobí. Předpokládám, že to zařídíte.“
Zůstala jsem zírat na telefon. Ta paní ten byt ani neviděla. Neviděla tu novou, na míru dělanou linku. A už plánovala její kompletní přestavbu. Na moje náklady.
V tu chvíli jsem to vzdala.
„Paní,“ řekla jsem s klidem, který mě samotnou překvapil. „Obávám se, že náš byt opravdu není to, co hledáte. Přeji vám hodně štěstí v dalším hledání.“ A zavěsila jsem.
Seděla jsem ve své pracovně a dlouho jsem se dívala na zeď. Chtěla jsem jen pronajmout malý byt. Místo toho jsem si vyslechla, že jsem bezcitný diskriminátor, který nenávidí děti a používá kuchyňské linky jako nástroj sociálního útlaku. Svět je někdy opravdu mnohem bizarnější, než si člověk dokáže představit.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
