Článek
S mým snoubencem Markem jsme zasnoubení pět měsíců a žijeme spolu už déle. Já pracuji z domova jako korektorka, což je práce vyžadující plné soustředění. Kromě toho se ale starám i o většinu věcí v domácnosti – vaření, úklid, správu účtů a tak dále. On pracuje od devíti do pěti a často zdůrazňuje, že „platí většinu nájmu“, i když ve skutečnosti je to rozdělené v poměru 60/40. Nikdy jsem to neřešila. Přišlo mi, že jako partneři prostě přispíváme každý tím, čím můžeme. Já vytvářím domov, kam se on vrací z práce. Až do minulého víkendu jsem si myslela, že on to vidí stejně.
Byli jsme na nedělní večeři u jeho matky. U stolu seděla celá jeho rodina a atmosféra byla uvolněná. Jeho bratr si ze mě začal dobírat a prohodil nějaký vtip o „manželských povinnostech“. A můj snoubenec na to s úsměvem, který mu připadal vtipný, odpověděl něco, z čeho mi ztuhla krev v žilách. „No, k těm má ještě daleko. Pořád se snaží přijít na to, jak by do našeho vztahu mohla skutečně něčím přispět.“
Jeho otec se hlasitě zasmál a plácl ho po zádech. „To jsi řekl dobře, synu!“ Jeho matka se na mě podívala s takovým tím soucitným, povýšeným úsměvem a pronesla: „Neboj, děvče, na to přijdeš. Chce to jen čas.“
V tu chvíli jsem měla pocit, jako by mi někdo vrazil facku. Zůstala jsem v naprostém šoku. Všechna moje práce, péče o domácnost, to, že vytvářím zázemí a teplo domova – to všechno bylo v jedné vteřině vymazáno a označeno jako „nic“. Ta slova nebyla vtip. Byla to pravda. Jeho pravda. Jeho pohled na mě.
Neřekla jsem ani slovo. Ale celou cestu domů se ve mně vařila krev. On si ničeho nevšiml, v autě si pouštěl nahlas hudbu a vyprávěl mi o svém týdnu v práci.
Ten večer jsem neuvařila večeři. Marek si, aniž by se nad tím pozastavil, objednal pizzu. Druhý den jsem neudělala snídani ani oběd, jako to dělám obvykle. Uvařila jsem si kávu jen pro sebe a sedla si ke své práci. Večer přišel z práce do neuklizeného bytu. Dřez byl plný nádobí, koš na prádlo přetékal. Teprve tehdy si všiml, že je něco špatně.
„Co se děje? Proč je tady takový nepořádek? Nemáme večeři?“ zeptal se s podrážděním v hlase. Odpověděla jsem mu, že nemám chuť přispívat ke stolu, ke kterému zjevně nic nepřináším. A jak se zdá, nepřináším nic ani do dřezu, do pračky nebo do odpadkového koše.
Okamžitě přešel do defenzivy. Prý to byl „jen vtip“ a já jsem „přecitlivělá“. Obvinil mě, že ho teď za ten vtip trestám svým „dětinským chováním“. Dokonce řekl, že to, co dělám, je citové vydírání a manipulace.
Ale já se nemůžu přenést přes to, jak ležérně a s jakou samozřejmostí to řekl před lidmi, o kterých vím, že si o mně už tak nemyslí nic moc valného. Bylo to ponížení, které ukázalo, jak si mé každodenní práce a péče absolutně neváží.
Přeháním, když jsem vyhlásila tichou stávku v domácnosti, dokud se upřímně neomluví a neuzná mou hodnotu? Nebo jsem opravdu jen manipulativní a přecitlivělá, jak tvrdí on i jeho rodina?
