Článek
Byla to moje první velká brigáda. Práce chůvy pro sotva ročního chlapečka v krásném domě na okraji Prahy. Měla jsem pocit, že jsem vyhrála v loterii. Ale ta matka, říkejme jí Eva, byla prostě… zvláštní. Když jsem ráno přišla, ona buď ještě spala, nebo beze slova odešla na tříhodinový běh. Někdy jen tak bloumala po domě, dělala si svoje věci a naprosto mě ignorovala. Pamatuji si, jak jsme jednou obě seděly v obýváku, zatímco malý spal. Já se učila na zkoušku, ona jedla hranolky z McDonald's a dívala se na nějaký seriál. Za celou tu dobu na mě nepromluvila jediné slovo. Cítila jsem se jako kus nábytku.
Jako dvacetiletá holka, která neměla ani ponětí o tom, co obnáší mít děti, jsem ji v duchu soudila. Připadala mi líná, sobecká a chladná. Nechápala jsem, proč se svému dítěti víc nevěnuje, proč je taková… prázdná. A pak přišel ten den. Byla pryč a já, hnací silou nějaké pošetilé zvědavosti, jsem začala prohledávat její věci. V nočním stolku jsem našla deník.
Četla jsem ho celý, jedním dechem. A s každou stránkou se můj pohrdavý úšklebek měnil v drtivý pocit smutku a studu. Ty stránky byly plné bolesti. Psala o tom, jak se cítí nešťastná v manželství, jak ztratila sama sebe, jak miluje svého syna, ale zároveň má pocit, že se topí. Že každý den je jen šedivá mlha, ze které nevidí cestu ven.
Pracovala jsem pro ni nakonec tři roky a postupem času jsme si k sobě našly cestu a staly se z nás přítelkyně. Ale ten první rok byl peklo plné trapnosti a nepochopení. A já se za svůj tehdejší odsudek stydím. Dnes, o patnáct let později a s vlastními zkušenostmi, je mi naprosto jasné, že Eva trpěla těžkou poporodní depresí.
I po takové době mě tíží, že jsem tak hrozně narušila její soukromí. Není pro to omluva a vím, že to bylo špatně. Ten pocit viny mě ale tehdy přiměl k jedné věci – přestala jsem ji soudit a začala jsem se snažit jí pomáhat. Zůstávala jsem déle bez řečí, když jsem viděla, že je unavená. Uvařila jsem někdy oběd i pro ni, nejen pro sebe. Snažila jsem se být tichou oporou, kterou možná potřebovala, i když ona nikdy nevěděla, co stálo za tou mojí proměnou. Moje zpověď tu není proto, abych se ospravedlnila. Je to jen přiznání chyby, která mě ale paradoxně naučila té nejdůležitější věci – nikdy nesoudit člověka, dokud neznáte bolest, kterou si nosí v srdci.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
