Článek
Celou noc jsem probrečela, dívala jsem se do prázdna a snažila jsem se pochopit, jak se celý můj svět mohl během jednoho večera zhroutit.
Ráno jsem se donutila vstát. Musela jsem jít do práce, musela jsem předstírat, že se nic neděje. S tunou korektoru pod očima, abych zamaskovala ty fialové kruhy, jsem se vydala ke dveřím. Můj jediný cíl byl dostat se ven z bytu, z domu, na ulici, bez toho, abych potkala jediného souseda. Bydlíme v klasickém paneláku, kde každý ví o každém všechno. A já jsem se na tu vlnu soucitných pohledů a zvědavých otázek absolutně necítila.
Samozřejmě, že se mi to nepovedlo.
Už na chodbě jsem potkala paní Vlčkovou ze třetího patra. Projela mě tím svým rentgenovým pohledem od hlavy až k patě. „Dobrý den, Lenko,“ řekla a v jejím hlase byl ten přeslazený, falešně soucitný tón. „Slyšela jsem, že jste včera měli doma trochu hlasitěji. Snad se nic vážného neděje. Kdybyste cokoliv potřebovala, tak se ozvěte, ano?“ Bylo mi jasné, že slyšela každé slovo naší hádky. Byla první.
V malém obchůdku na rohu, kam jsem si šla pro rohlíky, se na mě paní prodavačka dívala nějak jinak než obvykle. „Dneska vám to moc nesluší, paní Lenko,“ řekla místo pozdravu. „Vypadáte utrápeně.“ Bylo mi jasné, že paní Vlčková tu byla na ranním nákupu přede mnou. Byla druhá.
Cestou k autobusu jsem potkala pana Dvořáka s jeho jezevčíkem. Sotva mi odpověděl na pozdrav a celou dobu se díval do země. Trapné ticho bylo horší než jakákoliv slova. Byl třetí. A tak to pokračovalo. Všichni to věděli. Moje soukromá tragédie se stala veřejným tajemstvím našeho paneláku.
Na zastávce jsem se konečně cítila trochu anonymněji. A právě v tu chvíli ke mně přišel pan Pokorný, starý pán z našeho patra. Je to milý, ale trochu prostoduchý člověk.
„Dobrý den, sousedko!“ pozdravil mě vesele. „Dneska nám to sluníčko hezky svítí, co? To bude krásný den!“ Usmál se na mě, ale pak se jeho úsměv trochu stáhl. Podíval se na mě pozorněji. „Ale copak, vy jste nějaká smutná. Stalo se něco?“
Jeho otázka byla tak prostá, tak upřímná, tak nezatížená tou informovanou lítostí ostatních. On byl ten jediný, kdo ještě nic nevěděl. A právě proto to bylo tak bolestivé. Byl to ten poslední, nevinný hřebíček do mé rakve.
Podívala jsem se na něj a najednou jsem nemohla dál. Všechna ta přetvářka, všechna ta snaha tvářit se normálně, to všechno ze mě spadlo. Do očí se mi nahrnuly slzy, které jsem celou noc zadržovala.
„Máte pravdu, pane Pokorný,“ zašeptala jsem. „Nemám dneska úplně nejlepší den.“
Víc jsem říct nemusela. On sice nevěděl, co se stalo, ale viděl, že je zle. Jen mi beze slova poklepal na rameno a nechal mě být.
Nastoupila jsem do autobusu a dívala jsem se z okna na ubíhající ulici. Byla jsem smutná. A unavená. A ponížená. Ne proto, že mě muž opustil. Ale proto, že moje soukromé peklo se stalo veřejným představením pro celý dům. A já jsem věděla, že to nejhorší mě teprve čeká. Ty soucitné pohledy. Ty dobře míněné rady. Ty zvědavé otázky.
Pan Pokorný byl ten poslední, kdo se mě zeptal, jestli jsem smutná. Od zítřka už se mě nikdo ptát nebude. Od zítřka už to budou všichni vědět. A to je na životě v paneláku to nejtěžší. Že vaše bolest nikdy není jenom vaše.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
