Článek
Představoval jsem si to naprosto idylicky: víkendové grilování, děti hrající si na trávníku, já s kávou na terase, obklopený klidem a zelení. První roky to tak i bylo. Naše zahrada byla naším útočištěm. Až do chvíle, než se náš soused, pan Vrána, rozhodl, že z ní udělá bojiště.
Pan Vrána je starší, zamračený muž, který žije v domě vedle nás celý svůj život. Náš vztah byl vždycky spíše neexistující. Zdvořile jsme se zdravili přes plot, ale nikdy jsme si nepopovídali. On si hlídal to svoje, my to naše. Problém byl v tom, že to „jeho“ čím dál víc zasahovalo do toho „našeho“. Konkrétně jeho stará, obrovská jabloň.
Ten strom stál na hranici našich pozemků a jeho větve mohutně přerůstaly na naši stranu. Zpočátku mi to nevadilo. Na podzim jsem sice musel sbírat stovky shnilých jablek z mého pečlivě pěstěného trávníku, ale bral jsem to jako součást venkovského života. Problém ale začal eskalovat. Větve byly rok od roku delší a těžší. Začaly mi stínit na záhony s rajčaty a při silnějším větru mi škrábaly tašky na střeše naší nové pergoly.
Rozhodl jsem se, že to zkusím vyřešit po dobrém. Jednoho odpoledne, když jsem ho viděl na zahradě, jsem za ním zašel k plotu. „Dobrý den, pane Vráno,“ začal jsem co nejmileji. „Nechci dělat žádné problémy, ale ty větve z vaší jabloně už mi opravdu zasahují do střechy. Nemohl byste je, prosím, až bude vhodná doba, trochu prořezat?“
Čekal jsem cokoliv. Možná neochotu, možná slib, že se na to podívá. Ale nečekal jsem tu reakci, která přišla. Pan Vrána zrudl, napřímil se a vyštěkl na mě: „Na tu jabloň mi sahat nebudete! Ta tu stála dřív než ten váš barák! Jestli vám vadí jablka, tak jste si neměl kupovat dům vedle zahrady!“ Zůstal jsem stát jako opařený. „Ale já po vás nechci, abyste ji pokácel, jen trochu zkrátil ty větve nad mým pozemkem,“ zkoušel jsem to dál. „Řekl jsem ne!“ zařval a otočil se ke mně zády.
Snažil jsem se to nechat být, ale škrábání větví o střechu mi nedalo spát. Po měsíci marného čekání jsem se odhodlal k druhému kroku. Zjistil jsem si, co říká zákon. Podle občanského zákoníku mám právo odstranit větve přesahující na můj pozemek, pokud tak neučiní soused po mé výzvě. Napsal jsem mu tedy formální, ale stále velmi zdvořilý dopis, kde jsem ho na toto právo upozornil a znovu ho poprosil, aby větve prořezal sám.
A tím se rozpoutalo peklo. Pan Vrána si na mě začal počíhat. Kdykoliv jsem vyšel na zahradu, objevil se u plotu a začal na mě pokřikovat. „Zloděj! Chceš mi ukrást moje jablka! Zničit můj strom!“ Bylo to nepříjemné, ale stále jsem si říkal, že jen křičí.
Pak ale přišly výhrůžky. Byly nenápadné, plíživé. „Aby vám ten váš hezkej trávník náhodou neuschl,“ prohodil jednou, když jsem zaléval. „V noci se dějou věci…,“ zamumlal jindy, když jsem večer seděl na terase. Začal jsem se cítit nesvůj. Moje zahrada, mé útočiště, se najednou stala místem, kde jsem se necítil bezpečně.
Jednoho rána jsem našel na našem zápraží položeného mrtvého kosa. Možná to byla náhoda, možná ho přinesla kočka. Ale v kontextu těch jeho řečí mi z toho přeběhl mráz po zádech. Přestal jsem pouštět našeho malého psa na zahradu samotného. Manželka se bála věšet prádlo. Ten strach byl iracionální, ale všudypřítomný. Ten člověk nás psychicky terorizoval.
Vrcholem všeho bylo, když jsem se minulý víkend konečně odhodlal a s pilkou v ruce jsem přistoupil k těm nešťastným větvím. Pan Vrána vyběhl z domu jako smyslů zbavený. „Jestli se toho dotkneš, tak ti přerazím ruce!“ křičel a v očích měl šílený výraz. „Vím, kde bydlíš! Vím, kam chodí tvoje děti do školy!“
V tu chvíli jsem tu pilku položil. To už nebyla legrace. To už nebyly jen sousedské spory. To byly přímé výhrůžky. Šel jsem domů a zavolal jsem na policii. Přijeli, sepsali protokol, promluvili si s ním. Pan Vrána samozřejmě všechno popřel. Tvrdil, že jsem si to vymyslel, že ho chci jen poškodit. Policie odjela s tím, že pokud se to bude opakovat, mám je zavolat znovu. Ale co to řeší?
Od té doby je situace ještě horší. Pan Vrána se mnou nemluví, jen na mě zírá s nenávistí v očích pokaždé, když mě vidí. V noci se budím při každém neznámém zvuku. Přemýšlím, jestli mi nepropíchá pneumatiky u auta, nebo jestli nehodí na zahradu nějaký jed pro psa. Moje žena se bojí být doma sama.
Chtěl jsem jen klid a pohodu. Chtěl jsem si jen ochránit svůj majetek a prořezat pár větví. A místo toho žiju ve strachu. Můj sen o klidném životě na venkově se rozplynul. Proměnil se v noční můru s jedním jediným hercem v hlavní roli – mým sousedem. A já se teď upřímně bojím chodit na vlastní zahradu. Na to místo, kvůli kterému jsme si ten dům vlastně koupili.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
