Článek
Pracovní deska s vypálenými kolečky od horkých hrnců a nažloutlé, popraskané linoleum na podlaze. Vařit v ní bylo za trest. Každý den, když jsem v ní připravovala večeři, snila jsem o nové. O kuchyni, jakou jsem vídala na Instagramu a Pinterestu. Otevřené, světlé, s bílými lesklými skříňkami, dubovou pracovní deskou a vestavěnými spotřebiči. Byl to můj malý, nedosažitelný sen.
Můj muž Pavel byl vždycky ten praktičtější z nás dvou. „Vždyť ta stará ještě funguje,“ říkával, když jsem mu ukazovala fotky v časopisech. „Není hezká, to je pravda, ale vyhazovat peníze za něco, co není rozbité, je nesmysl.“ Měl pravdu. A tak jsem dál snila a vařila v našem socialistickém skanzenu.
Zlomový bod přišel na jedné sousedské grilovačce. Byla tam i naše sousedka, „dokonalá Irena“. Žena, která má vždy perfektní manikúru, děti v čistém oblečení a dům jako z katalogu. Když jsem si stěžovala na naši kuchyň, podívala se na mě s lehce soucitným úsměvem. „Ale Kláro, vždyť ji máte takovou útulnou,“ řekla. „Takovou hezky retro.“ To slovo, „retro“, v jejím podání znělo jako synonymum pro „chudobná a ošklivá“. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Ještě ten večer jsem řekla Pavlovi, že už to dál nesnesu. Že potřebujeme novou kuchyň. Teď hned.
Po týdnech přemlouvání, propočtů a debat nakonec souhlasil. Vzali jsme si půjčku na rekonstrukci. Nebyla malá. Ale já jsem si říkala, že je to investice. Investice do naší nemovitosti a hlavně, do mého duševního zdraví. Následující měsíc byl jako sen. Trávila jsem hodiny v kuchyňských studiích, vybírala materiály, barvy, úchytky. Navrhla jsem si svou kuchyň snů, do posledního detailu.
Samotná rekonstrukce byla peklo. Byt byl plný prachu a hluku, týden jsme žili na čínských polévkách a jídle z donášky. Ale když bylo hotovo, výsledek mi vyrazil dech. Byla dokonalá. Přesně jako z těch obrázků na Pinterestu. Bílá, lesklá, s krásnou dřevěnou deskou a novými spotřebiči, které tiše předly. Cítila jsem se jako královna ve svém novém království.
Nafotila jsem pár pečlivě naaranžovaných fotek – mísa s ovocem na lince, kytice lučního kvítí ve váze – a dala je na Instagram. Během pár minut naskákaly desítky srdíček a obdivných komentářů. „Páni, to je nádhera!“, „Taky takovou chci!“, „Závidím!“. Hřálo mě to u srdce. O víkendu jsme uspořádali malou kolaudaci pro sousedy. Všichni, včetně dokonalé Ireny, naši novou kuchyň obdivovali. „Teda, Kláro, to je absolutní bomba,“ řekla Irena a já jsem v jejích očích poprvé viděla záblesk skutečné, nefalšované závisti. Byl to pocit k nezaplacení. Tedy, myslela jsem si to.
Realita mě dostihla o pár týdnů později, když přišla první upomínka o splátce půjčky. Ta částka, černá na bílém, na mě zírala z monitoru jako přízrak. V tu chvíli mi došlo, jakou cenu má můj sen. A ta cena byla vysoká. Abychom to finančně zvládli, museli jsme radikálně omezit všechny ostatní výdaje.
Začal náš nový, tajný život. Život za dokonalou fasádou. Na Instagramu jsem dál sdílela fotky krásně naservírovaného jídla, ale už jsem nedodávala, že ten jeden losos, kterého jsem tak umělecky nafotila, byl jediný kus masa, který jsme si ten týden mohli dovolit. Sousedům jsme vyprávěli o naší krásné nové kuchyni, ale už jsme jim neříkali, že večeříme rohlíky s paštikou, abychom ušetřili.
Moje dny teď vypadají paradoxně. Ráno vstanu, uvařím si kávu v našem starém překapávači, protože ten nový, vestavěný kávovar s napěňovačem mléka, spotřebovává drahé kapsle, na které nemáme. Sním suchý rohlík, opřená o nádhernou dubovou desku, za kterou bychom si mohli koupit dovolenou pro celou rodinu. Večer stojím u své indukční desky, která má deset funkcí, a vařím na ní tu nejlevnější čočkovou polévku.
Cítím se jako podvodnice. Udržuji iluzi dokonalého života pro okolí, ale realita je plná stresu a úzkosti. Pokaždé, když přijde Irena a s povzdechem řekne: „Vy se tak máte, v takové kráse,“ chce se mi křičet. Chce se mi jí říct pravdu. Říct jí, že ta krása je vykoupená neustálým strachem, jestli nám na konci měsíce vyjdou peníze. Že zatímco ona si kupuje nové oblečení, já obracím v ruce každou korunu. Ale neřeknu nic. Jen se usměju a nabídnu jí kávu. Z toho starého překapávače.
Někdy, když večer sedím v té své nádherné, tiché a prázdné kuchyni, přemýšlím, jestli to za to stálo. Mám kuchyň z časopisu, ale ztratila jsem klid. Mám obdiv sousedů, ale platím za něj úzkostí. Je to zvláštní pocit, stát uprostřed svého splněného snu a cítit se jako ve vězení. V krásném, nablýskaném, bílém vězení, kde se k večeři podávají suché rohlíky. A já jen doufám, že ta pachuť dluhů jednou zmizí a já si tu svou vysněnou kuchyň budu moct konečně i užít.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
