Článek
A přesto se ten můj balkon stal malou místní atrakcí. Každé léto se totiž promění v ohnivě rudý vodopád květů. Moje muškáty jsou moje pýcha a radost. A také zdroj nekonečné zvědavosti mých sousedů.
Jejich otázky slýchám celé léto. „Paní Vlasto, to není možný!“ volá na mě paní Nováková ze třetího patra, když se potkáme u schránek. „Jaký hnojivo používáte? Já kupuju to nejdražší, to tekuté, co doporučují v televizi, a mám sotva pár uschlých lístků.“
Pan Svoboda, který bydlí v domě naproti, na mě občas zakřičí přes ulici ze svého balkonu: „Sousedko, vy s těma kytkama musíte čarovat! To jinak není možný!“ A já se vždycky jen tajemně usměju a odpovím svou standardní větou: „Ale kdepak, to je jenom láska a trpělivost.“
Ale samozřejmě, že mám své malé tajemství. Není to žádné drahé hnojivo ani žádná magie. Je to ten nejjednodušší a nejlevnější trik, jaký si dokážete představit. A voní po kávě.
Každé ráno si s manželem uvaříme kávu. A tu sedlinu, ten lógr, který ostatní vyhazují do koše, já pečlivě schovávám. Nechám ho na talířku na lince uschnout. A jednou týdně, když jdu zalévat své muškáty, tu suchou kávovou sedlinu jemně zapracuju do hlíny v truhlících. Někde jsem kdysi četla, že je to skvělé přírodní hnojivo, plné dusíku a dalších živin, které kytky milují. A jak se zdá, je to pravda.
Léta jsem si svůj malý trik nechávala pro sebe. Bavilo mě to malé tajemství. Bavilo mě sledovat, jak se sousedé snaží přijít na to, v čem spočívá můj úspěch. Ale letos se všechno změnilo.
Do bytu pod námi se nastěhovala mladá rodina. Maminka, sympatická mladá žena, se také snažila zkrášlit si svůj balkon. Koupila si krásné truhlíky, zasadila si kytičky. Ale moc se jí nedařilo. Její kytky byly slabé, bez květů. Často jsem ji viděla, jak stojí na balkoně a se smutným pohledem se dívá na ten můj rudý vodopád.
Jednoho dne mě potkala na chodbě. „Paní Vlasto, já se omlouvám, že vás obtěžuju,“ začala nesměle. „Ale já musím. Vaše muškáty jsou nádherné. A ty moje… ty jsou na umření. Já už nevím, co s nimi mám dělat. Zkoušela jsem všechno. Prosím, prozraďte mi váš trik.“
V jejích očích byla taková upřímná prosba a obdiv, že jsem se rozhodla podělit se o své tajemství. „Pojďte dál na kávu,“ řekla jsem jí. „A já vám to ukážu.“
Uvařila jsem nám kávu, povídaly jsme si o dětech, o životě na sídlišti. Byla moc milá. Když jsme dopily, vzala jsem talířek, na který jsem setřásla sedlinu z kávovaru. A s spikleneckým úsměvem jsem jí ho ukázala. „Tohle,“ řekla jsem. „Tohle je to moje velké tajemství.“
Dívala se na mě s naprostým nepochopením. „Kávová sedlina?“ zeptala se. „Jenom obyčejný lógr?“ Přikývla jsem. „Jenom obyčejný lógr. Nevyhazovat, ale vracet zpátky do země. Nic to nestojí a dělá to zázraky. Zkuste to.“
Její oči se rozzářily. Byla tak vděčná za tu jednoduchou radu. Od toho dne se zdravíme nejen na chodbě, ale občas na sebe i mávneme z balkonu. A já s radostí sleduju, jak se ten její balkon pomalu, ale jistě, začíná zelenat a kvést.
Možná jsem přišla o své malé, zábavné tajemství. Ale získala jsem něco mnohem cennějšího. Novou kamarádku. A dobrý pocit z toho, že jsem mohla někomu pomoci. Moje muškáty už nejsou jen moje pýcha. Staly se symbolem malého sousedského přátelství. A to je mnohem krásnější než jakýkoliv květ. Protože to dokazuje, že ty nejlepší věci v životě jsou často ty nejjednodušší. A že o tu pravou radost je nejlepší se podělit.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
