Článek
Jeho pokoj je pro mě cizí vesmír plný blikajících světel, mechanických zvuků klávesnice a výkřiků do mikrofonu, kterým nerozumím. Adamovým snem, stejně jako snem poloviny jeho generace, je stát se slavným streamerem. Tráví hodiny na platformě jménem Twitch, kde hraje videohry a vysílá to živě pro svých, v průměru, sedm diváků, což jsou většinou jeho kamarádi ze třídy. Nechápala jsem to. Pro mě to byl jen ztracený čas, který mohl věnovat škole, sportu nebo čemukoliv „skutečnému“.
Vedle nás, ve stejném panelovém domě, bydlí paní Věra. Je jí sedmdesát let, je to vdova, bývalá knihovnice a ztělesnění babičkovské dobroty. Pěstuje na balkoně muškáty, peče ten nejlepší jablečný štrúdl a vždycky se usmívá. Její svět a svět mého syna dělily celé galaxie. Tedy, až donedávna. Všechno se změnilo, když jí její vnuk, aby ji prý „udržoval mentálně fit“, daroval svou starou herní konzoli PlayStation.
Nejdřív jsme to brali jako roztomilou kuriozitu. Adam se tomu pochechtával. „Představ si, mami, paní Věra paří nějakou hru, kde skládá drahokamy,“ hlásil mi se smíchem. Paní Věra nám občas na chodbě s nadšením vyprávěla, že se dostala do nové úrovně nebo že si postavila virtuální farmu. Bylo to milé. Pak ale její vnuk, zřejmě z recese, posunul věc na další úroveň. Pomohl jí založit účet na Twitchi, aby se prý mohl s kamarády dívat, jak jeho „babi paří“. Vytvořil jí kanál pod jménem „GamingBabi_Vera“.
Zpočátku to byla jen zábava pro pár lidí. Ale pak se stalo něco nečekaného. Algoritmus Twitche, ve své nekonečné a nevyzpytatelné moudrosti, zřejmě usoudil, že streamující česká důchodkyně je přesně to, co svět potřebuje vidět. Její kanál se začal objevovat v doporučeních. A lidé začali přicházet. Nejdřív desítky, pak stovky. A byli naprosto okouzleni.
Paní Věra totiž nebyla jako ostatní streameři. Hrála pomalu, rozvážně. Každý svůj krok komentovala s upřímným údivem a radostí. „Jé, podívejte se, děti, kytička! Tu si vezmeme,“ radovala se ve hře, kde ostatní budovali komplexní říše. Její nadávky byly z kategorie „Hergot!“ nebo „Ty jeden darebo!“. Když se jí něco povedlo, upřímně zatleskala. Když prohrála, jen si povzdechla: „No jo, to se nedá nic dělat, zkusíme to znovu.“ Byla autentická. Byla ztělesněním pohody a klidu v toxickém světě online her.
A internet se zbláznil. Z jejích nejlepších momentů vznikaly sestřihy na YouTube. Její klipy se sdílely na sociálních sítích. Lidé jí začali posílat finanční dary, takzvané „donations“. Nechápala to. „Představte si, paní Nováková,“ říkala mi jednou u výtahu, „nějaký mladík mi poslal sto korun jenom proto, že jsem mu pochválila jeho přezdívku. Není ten svět bláznivý?“ Já jsem jen mlčky přikyvovala, sama v šoku.
Zlomový bod nastal minulý týden. Přišla jsem domů z práce a slyšela jsem z Adamova pokoje frustrované rány do stolu. Nahlédla jsem dovnitř. Seděl u svého počítače, na obrazovce nějaká střílečka, a naštvaně křičel do mikrofonu. V chatu měl tři zprávy. Podívala jsem se na počet diváků. Čtyři. V tu samou chvíli jsem z vedlejšího bytu, přes stoupačky, slyšela veselý smích paní Věry a její zvolání: „Jé, zlaté prasátko! To mám ale štěstí!“
Adam sjel na židli a poraženě si položil hlavu do dlaní. „Co se děje, Adame? Zase prohráváš?“ zeptala jsem se soucitně. Jen mlčky ukázal na druhý monitor, kde měl otevřený jiný stream. Byl to kanál „GamingBabi_Vera“. V pravém horním rohu svítilo číslo, kterému jsem nechtěla věřit. Dva a půl tisíce diváků. Chat pod videem jel tak rychle, že se nedal číst. A na obrazovce vyskakovaly animace s poděkováním za finanční dary.
„Mami,“ řekl Adam tichým, zlomeným hlasem. „Paní Věra má víc sledujících než já. Mnohem víc. Zrovna teď dostala pět set korun jako dar za to, že ve hře zasadila virtuální dýni. A já tady dvacet minut kempuju za rohem a nikdo to neocení.“ V jeho hlase byla směsice žárlivosti, nepochopení a naprosté absurdity. Celý jeho sen, celá jeho snaha, všechno, co považoval za vrchol moderní zábavy, bylo převálcováno sedmdesátiletou sousedkou, která hrála simulátor farmy.
Dnes už se nehádáme o tom, jestli je hraní her ztráta času. Občas, když jdu kolem Adamova pokoje, slyším, jak si pro sebe mumlá: „Musím být víc autentický. Jako Věra.“ A já, když potkám paní Věru na chodbě, už ji nevidím jen jako milou důchodkyni. Vidím ji jako mediální magnátku, nekorunovanou královnu Twitche, která svému publiku s úsměvem vysvětluje, že „ten internet je báječná věc, člověk si tam tak hezky popovídá“. A já si říkám, že tenhle svět je možná opravdu bláznivý. Ale taky neuvěřitelně vtipný.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
