Článek
Její zahrada je její chlouba, její životní dílo. A já, líný člověk, který nesnáší zahradničení, jsem jí poslední dva roky způsobovala těžké spaní.
Důvod? Můj trávník. Byl dokonalý. Hustý, bez jediného plevele, sytě zelený od jara do zimy. Vypadal jako z reklamy na hnojivo. A paní Vlčkovou to ničilo.
Stála u plotu a s předstíraným zájmem se vyptávala. „Sousedko, čím to proboha hnojíte? Já už zkusila všechno, a pořád mám jen mech a pampelišky.“
Jindy zase: „Vy snad ani nespíte, ne? Kdy to stíháte takhle sekat? Vždyť to máte jako golfové hřiště!“
Já jsem se vždycky jen tajemně usmála a prohodila jsem něco jako: „To víte, člověk se musí starat.“ A v duchu jsem si tu její závist nesmírně užívala.
Minulou sobotu přišla apokalypsa. Tedy, pro paní Vlčkovou. Přes noc jí na její pečlivě hýčkaný trávník zaútočil krtek. Její zelená pýcha se proměnila v krtince a hromádky hlíny. Byla na pokraji zhroucení.
Odpoledne mi zazvonila u dveří. V očích měla slzy a v ruce držela rýč. „Sousedko, já už nemůžu,“ řekla zoufale. „Stojí mě to desetitisíce ročně, dřu se na tom každý víkend, a výsledek je tohle. A vy… vy máte trávník jako z pohádky. Prosím, prozraďte mi to vaše tajemství. Já už fakt nevím, co mám dělat.“
Viděla jsem, že nastal můj čas. Čas odhalit pravdu.
„Pojďte se mnou, paní Vlčková,“ řekla jsem a vedla jsem ji na zahradu. Došla jsem do rohu svého dokonalého trávníku, chytila jsem ho za cíp a zvedla jsem ho. Pod ním se objevila černá plastová podložka.
„Tajemství, paní Vlčková?“ řekla jsem s nejširším úsměvem. „Je to umělá hmota. A nejlepší hnojivo je hadice s vodou, když ho chci jednou za měsíc opláchnout od prachu.“
Paní Vlčková stála a zírala. Její obličej byl k nezaplacení. Nejdřív nechápala. Pak nevěřila. Pak pochopila. A nakonec se v jejím výrazu objevila směsice uražené pýchy a bezmezného údivu.
„Vy… vy jste mě celou dobu tahala za nos!“ vydechla.
Od toho dne je mezi námi příměří. Paní Vlčková už mi můj trávník nezávidí. Místo toho na něj teď kouká s takovým zvláštním, pohrdavým respektem.
A já? Já jsem sice přišla o svou malou, škodolibou radost. Ale na druhou stranu, mám dokonalý trávník, nemusím ho sekat, a o víkendu si můžu v klidu lehnout na lehátko s knížkou, zatímco ona vedle za plotem bojuje s krtky. A to je, myslím, docela sladké vítězství.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
