Článek
Když jsme se před pár lety s manželem přestěhovali do našeho domu, mysleli jsme si, že jsme našli dokonalé místo pro život. Naše čtvrť je milá, klidná a rychle jsme si tu našli skvělé přátele. Tedy, až na jednu temnou skvrnu – naši sousedku z domu naproti, paní Vránovou.
Její nenávist vůči nám začala prakticky v den, kdy jsme se nastěhovali. Můj manžel prý při couvání se stěhovacím vozem přijel příliš blízko k její poštovní schránce. Než jsme se stačili vůbec vybalit, už psala bývalým majitelům našeho domu zprávu, že ten „nový chlapík přes ulici je idiot“. To víme, protože nám to bývalý majitel přes jiného, přátelského souseda, poslal s varováním.
Jindy zase udělala příspěvek do naší sousedské skupiny na Facebooku. Přidala desítky snímků ze své kamery u dveří, na kterých byli různí lidé venčící své psy, a napsala k tomu, že je „nelegální, aby psi chodili po jejím trávníku“. Předseda našeho společenství vlastníků jí do komentářů napsal, ať s tím obtěžováním přestane.
Ale to nejhorší přišlo asi před rokem. Mé kreditní kartě končila platnost a banka mi posílala novou. Zřejmě jsem při změně adresy před lety udělala překlep a místo našeho čísla popisného 1212 jsem zadala její, 1213. Jednoduchá, lidská chyba.
Místo toho, aby se paní Vránová podívala na jméno na obálce a přinesla mi ji přes ulici, jak by udělal každý normální člověk, zavolala na policii a řekla jim, že se jí snažím ukrást identitu.
Jednoho odpoledne mi tak u dveří zazvonil policista. Byla jsem v šoku. S unaveným výrazem mi vysvětlil, že ho zavolala moje sousedka. „Řekl jsem jí, že takhle krádež identity nefunguje, ale je to zřejmě znuděná starší paní, která nemá nic lepšího na práci,“ povzdechl si. A pak dodal tu nejlepší část: „Nechce mi tu vaši kartu vrátit.“
Zůstala jsem na něj zírat. Požádala jsem ho, jestli by tam nemohl jít znovu a říct jí, ať mi okamžitě vrátí můj majetek. Policista tedy znovu přešel ulici. Dívala jsem se z okna. O chvíli později se vrátil a jen bezmocně pokrčil rameny.
„Tak mi ji nedala,“ řekl a bylo vidět, že sám nevěří tomu, co říká. „Přímo přede mnou ji rozstříhala nůžkami.“
Byla jsem naprosto ohromená. Ta žena je paranoidní a zjevně i nebezpečná. Od té doby se jí s celou rodinou vyhýbáme velkým obloukem. Víme, že má problémy s každým v ulici. Je to smutné, ale co máme dělat? Žijeme vedle někoho, kdo se neřídí logikou ani slušným chováním. A my jen doufáme, že její další šílený nápad už nebude zahrnovat nás.
