Článek
Když jsme se s manželem Petrem v roce 2018 přestěhovali do našeho domu, měli jsme za to, že jsme našli klidné místo pro život. Sousedka, paní v důchodovém věku, jejíž zahrada sousedí s naší příjezdovou cestou, se zdála být normální. Prvních pár let jsme si občas zamávali, prohodili pár slov. Nic nenasvědčovalo tomu, co mělo přijít.
Její manžel bohužel před pár lety zemřel a od té doby se její chování začalo měnit. Najala si firmu na údržbu trávníku a my jsme se začali každý týden v sedm ráno budit za zvuku sekačky a fukaru na listí přímo pod okny naší ložnice. Manžel nakonec zjistil, že jejich zahradník používá naši příjezdovou cestu jako dálnici pro svou sekačku, protože je to pro něj pohodlnější. Petr ho slušně, ale důrazně požádal, aby toho nechal. A od té doby to s námi jde z kopce.
Asi o rok později náš dospívající syn hrabal listí a sousedka na něj začala křičet, že ho hází na její pozemek. Pak jsem jí jednou nabídla pomoc, když jsem viděla, jak se sotva hýbe při sbírání větví, a ona na mě jen zařvala „NE!“. Další incident nastal, když manžel vylil vodu z čištění popelnice na náš vlastní travnatý pás u silnice. Vyběhla ven a spustila hysterickou scénu.
To byla pro ni zřejmě poslední kapka. Během týdne si najala geodeta, aby přeměřil pozemek. Zjevně si myslela, že nám tím dokáže, jací jsme uzurpátoři. Jenže tenhle plán se jí velkolepě vymkl z rukou. Ukázalo se, že hranice jejího pozemku je ve skutečnosti o téměř dva metry blíž k jejímu domu, než si celá léta myslela. Přišla o půdu, o které byla přesvědčená, že je její.
A tehdy začala skutečná válka.
Asi o týden později jsem večer balila auto, protože manžel jezdí na noční, a všimla jsem si, že ona a nějaký cizí muž stojí u ní v okně a jen na mě zírají. Bylo to neuvěřitelně strašidelné. Řekla jsem to manželovi. Když šel k autu, ten cizí muž vylezl z jejího domu a začal na Petra křičet, že ji obtěžujeme. Manžel mu řekl, ať mu dá pokoj, že se jen chystá do práce.
Nakonec byla zavolána policie. Byla to naprostá fraška. Ona i ten muž dostali zákaz vstupu na náš pozemek a můj manžel zase na její. Zůstala jsem uvnitř, takže mně se to netýkalo. Sousedka s pláčem vykládala policistovi, že máme kamery, které jí „koukají do oken“. Policista jí jen suše odpověděl, že si na svém pozemku můžeme mít kamer třeba sto.
A tak začala válka kamer. Minulý týden její dcera nainstalovala kameru mířící přímo na naši garáž a zahradu. S manželem nás to už jen rozesmálo. Je to tak absurdní. Samozřejmě, že teď máme v plánu nainstalovat další tři kamery na tu stranu domu, abychom ji ještě víc vyděsili.Před pár dny si nechala postavit plot. Byli jsme nadšení. Konečně bude klid, mysleli jsme si. Večer poté, co stavební práce skončily, byl můj manžel venku a smetal listí z auta, jako to dělá každý den, než jede do práce.
A v tu chvíli vyběhla ven. Neviděla jsem ji, protože jsem byla na naší zadní terase, ale slyšela jsem ji. Křičela jako smyslů zbavená: „DRŽ SE DÁL OD TOHO PLOTU!“, „NECH TEN PLOT BÝT!“
Jsme šťastní, že si postavila plot, manžel se ho ani nedotkl a co si proboha myslí, že by udělal? Povalil by ho? Nemáme v nejmenším úmyslu vandalizovat její plot nebo majetek.
Připadá mi to neuvěřitelně hloupé a vyšinuté, že si postaví plot, kterým v podstatě říká: „Tohle je moje, tamto tvoje,“ a pak na něj křičí, že je na své vlastní straně. Manžel ji ani neslyšel, a když jsem mu to řekla, nijak nereagoval, protože jí nechtěl dát záminku, aby znovu volala policii.
Takže takhle to teď je. Uvidíme, co se stane příště.
