Článek
Poslední rok jsem si ale začala všímat, že se něco děje. Paní Anděla, která dřív vždy chodila pečlivě upravená, vypadala pohuble. V obchodě jsem ji viděla, jak dlouho váhá, jestli si může koupit jedno jablko navíc. Když jsme v domě vybírali na dárek pro domovníka, omlouvala se, že teď nemůže přispět. Nabízeli jsme jí pomoc, ale vždy jen s hrdým úsměvem odmítla. „Děkuji, děti, ale já nic nepotřebuju. Všechno mám.“
Minulý měsíc jsem ji našla sedět na schodech před jejím bytem. Plakala. Na dveřích jí visela obálka s červeným pruhem – příkaz k vystěhování.
Až tehdy, zlomená a ponížená, mi řekla pravdu. Její důchod, ze kterého žila, byl na hranici životního minima. Dokud žil manžel, nějak to zvládali. Ale po jeho smrti a s neustálým zdražováním nájmu a energií už to prostě nešlo. Několik měsíců neplatila nájem. Styděla se někomu říct. Styděla se požádat o pomoc své děti, které měly vlastní starosti. A tak se její dluh vyšplhal do výše, kterou už nemohla nikdy splatit.
Snažili jsme se s ostatními sousedy něco vymyslet, uspořádat sbírku. Ale bylo pozdě.
Ten den, kdy se stěhovala, byl jeden z nejsmutnějších v mém životě. Přijela malá dodávka a odvezla pár kousků jejího starého nábytku do bazaru. Zbytek života se jí vešel do dvou kartonových krabic a jednoho kufru.
Nabídla jsem se, že ji odvezu na její novou adresu. Byla to městská ubytovna na druhé straně města. Šedivá, neosobní budova, ze které čišela beznaděj. Její nový domov byla jedna malá místnost s postelí, skříní a umyvadlem. Záchody a kuchyňka byly společné na chodbě.
Pomohla jsem jí donést tu jednu krabici do pokoje. Vyndala z ní své jediné poklady: fotku manžela v rámečku a malý květináč s fialkou. Postavila je na oprýskaný noční stůl. Pak se rozhlédla po té holé, studené místnosti a tichým, zlomeným hlasem řekla: „Tak jsem doma.“
Cestou domů jsem přemýšlela o tom, jak je náš svět strašlivě nespravedlivý. Jak je možné, že člověk, který celý život poctivě pracoval, platil daně a vychoval děti, skončí v osmdesáti letech v jedné místnosti na ubytovně? Jak je možné, že důchod, který si „zasloužil“, nestačí na to nejzákladnější – na střechu nad hlavou?
Příběh paní Anděly není jen její příběh. Je to příběh tisíců dalších seniorů, kteří tiše a s hrdostí bojují s chudobou za zavřenými dveřmi svých bytů. A my, pohlceni svými vlastními starostmi, je často nevidíme. Dokud není příliš pozdě.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
