Článek
Když si ve čtyřiceti letech konečně splníte sen a necháte si udělat novou, hladkou asfaltovou příjezdovou cestu, je to malý důvod k oslavě. Ta stará, popraskaná, byla ostudou celé ulice. Investovala jsem do ní nemalé peníze a těšila se, až na ni poprvé hrdě zaparkuji. Firma mi ale dala jasné pokyny: „Paní, buďte opatrná. První tři dny na to vůbec nechoďte. Parkovat tak nejdřív za týden, ideálně za deset dní, aby to pořádně vytvrdlo. Nechcete si v tom udělat rýhy od pneumatik.“ A tak jsem cestu obehnala žlutou páskou a své auto poslušně zaparkovala na ulici, před svým domem.
Naše ulice je trochu specifická. Na mé straně má každý dům příjezdovou cestu a mezi nimi je vždy místo tak na dvě menší auta. Domy naproti jsou na kopci a za nimi vede obslužná ulička. Mnozí z nich ale raději parkují na naší straně. Nikdy jsem to neřešila, ulici nevlastním.
Dnes ráno, dva dny po pokládce asfaltu, jsem si venku v klidu zalévala květiny a užívala si krásného letního dne. Vtom se přes ulici přihnala jako uragán sousedovic dcera, devatenáctiletá slečna, co je doma z vysoké školy. Zastavila se přede mnou, ruce v bok, na tváři výraz, jako bych jí osobně ukradla kabelku.
„Hej, kdy s tím autem konečně pohnete?“ vyštěkla bez pozdravu. Zvedla jsem hlavu od muškátů. „Prosím?“ „Moje auto se tam nevejde, když tam stojíte vy,“ ukázala netrpělivě na mezeru za mým autem, která byla pro její obrovské esúvéčko zjevně příliš malá. S klidem jsem ukázala na svou ohrazenou příjezdovou cestu. „Jak vidíte, mám čerstvě udělanou cestu. Pár dní na ni nemůžu.“ Odmávla to rukou. „No a? Vždyť to vypadá suše. Táta říkal, že asfalt netvrdne tak dlouho jako beton.“ Snažila jsem se udržet úsměv a vrátila jsem se k zalévání, doufajíc, že pochopí. Nepochopila. „Můžete na tom zaparkovat už teď,“ pokračovala, tentokrát už jako rozkaz. Zhluboka jsem se nadechla. „Schnutí a vytvrzování nejsou úplně to samé. Nehodlám si zničit investici za desítky tisíc.“
Její hlas o oktávu stoupl. „To mě nezajímá! Tohle je moje místo! Vždycky tady parkuju! Musíte s tím pohnout hned! Kde mám jako parkovat?! To mám chodit pěšky z druhého konce ulice?!“
V tu chvíli mi začalo cukat v oku. Tahle holčička mi bude říkat, co musím dělat? S proceděním skrz zuby jsem zkusila poslední logický argument: „A co ta vaše zadní ulička za domem?“ „Tam parkují naši! Tam se nevejdu!“ křičela už téměř hystericky.
Dobře. Stačilo. Narovnala jsem se, odložila konev a s tím nejsladším, nejjedovatějším úsměvem, jakého jsem byla schopna, jsem pronesla: „Aha. No, tak to vám opravdu nevím, co poradit. Snad budete mít při hledání místa alespoň špetku štěstí. Hezký den.“
Chudinka zrudla, pak zfialověla, pak zase zbledla. Vydala jakýsi frustrovaný zvuk, dupla nohou a s uraženou pompou odkráčela zpět přes ulici, kde za sebou práskla dveřmi.
Nejsem z těch starších mileniálů, kteří si myslí, že dnešní mládež je jen parta rozmazlených dětí, ale co to proboha bylo?! Mám v plánu neopustit dům ani své parkovací místo minimálně do středy. Bude si holt muset poradit. Jen si dupej, slečno. Moje auto a já se odsud nehneme. Zvykej si, takhle vypadá svět dospělých.
