Článek
Nebylo to poprvé, co u nás Petr zůstal na víkend. Máma s ním byla přes rok, přišel mi v pohodě, takový ten typický strejda, co si na nic nehraje. Jenže poslední dobou na něm máma visela víc než obvykle a mně to přišlo trochu divné. Celkově byla taková zaražená, pořád zamyšlená. Když jsem se jí ptala, jestli je všechno v pořádku, odbyla mě, že si jen potřebuje něco srovnat a že si promluvíme, až bude líp. No, nechala jsem to být.
Asi týden předtím se stala taková divná věc. Spala jsem nahoře bez, jako obvykle, a ráno mě vzbudilo, jak se mi otevírají dveře do pokoje. Ležela jsem v polospánku, než mi došlo, co se děje. Byla to máma. Jenže nestála tam jako normálně, že by se na mě usmála nebo mi něco řekla. Vypadala naštvaně, až vztekle. Vrazila do pokoje, viděla, jak tam ležím, a hned spustila, že se mám sakra oblíknout, že takhle přece nemůžu ležet doma, co kdyby někdo přišel… Prostě scéna jako hrom. Vůbec jsem nechápala, co se děje. Vždyť jsem ve svém pokoji, u nás doma. Od té doby jsem si pod dveře vždycky vrazila takový ten gumový klín, co má máma z Kauflandu, aby se neotvíraly. Řekla jsem jí, že je to kvůli naší kočce, a vzala to.
Petr přijel zase na víkend. V sobotu si máma udělala takové to domácí rande, objednali si něco dobrého k jídlu, otevřeli lahev vína… Prostě pohoda. Šla jsem spát dřív. Uprostřed noci mě ale vzbudilo nějaké šramocení u dveří. V první chvíli jsem si myslela, že je to zase máma, třeba jí je špatně. Zavolala jsem: „Mami, jsi to ty?“ Žádná odpověď. Zalekla jsem se. Rychle jsem si natáhla první tričko a kraťasy, co jsem popadla, a vytáhla ten klín od dveří, abych se podívala. A tam stál Petr.
Jen tam tak stál. Vypadal, že je opilý. Srdce mi začalo bušit jako o závod. Co se děje? Stalo se něco mámě? Potřebuje pomoc? Ale on jen stál a zíral. Několik vteřin to bylo absolutně ticho, jen jeho divný pohled. Nevypadal, že by náměsíčný nebo v nebezpečí. Byla mi hrozně nepříjemně. Po chvíli jsem jen řekla: „Je mi to nepříjemné. Zavírám dveře.“
Nestihla jsem je ani pořádně přivřít, když vyletěla máma ze svého pokoje, uviděla Petra, jak stojí u mých dveří, a spustila na něj. Byl to takový řev, až jsem se lekla. Sprostá slova, že je úchyl, ať vypadne okamžitě pryč. Hádali se tam snad deset minut, ale máma byla neústupná a nakonec ho vykopala.
Když byl konečně pryč, šla jsem za mámou, která se klepala v kuchyni. Uklidnila jsem ji, odvedla ji do obýváku a tam mi konečně všechno řekla. Ukázalo se, že ten den, kdy vrazila do mého pokoje a spustila na mě kvůli tomu, jak jsem oblečená, tak chvíli předtím našla v Petrově telefonu zprávy. Psal si se svým švagrem a popisoval mě tam tak odporně, až se mi z toho zhoupnul žaludek. Psal o tom, jak ze mě roste ženská s pěknými tvary, jak jsem se za poslední dobu změnila a jak se nemůže dočkat, až se odstěhuju, aby mámě dal kopačky a šel za mnou. Byly tam daleko horší a sprostší věci, které nebudu ani opakovat. Znám ho od svých jedenácti, tohle jsem prostě nečekala.
Máma se tehdy v noci ke mně chystala, aby mi řekla, ať si na něj dávám pozor, že si potřebuje srovnat, jak se s ním rozejít bezpečně. Jenže když mě viděla spát jen tak, v polospánku, tak ten šok a vztek z těch zpráv si prostě v tu chvíli vylila na mě. Byla v šoku a ta reakce nebyla adresovaná mně, ale jemu. Teď je Petr pryč z našich životů, díkybohu.
Je to za mnou a jsem ráda. Uvědomila jsem si, že i lidi, kterým věříte, můžou být strašní. A taky to, že máma, i když někdy reaguje divně, mě má opravdu ráda a stojí za mnou. I když mě někdy seřve za spaní nahoře bez.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
