Článek
Dnes je to přesně rok, co zemřela, a já na ni nemůžu přestat myslet. Byli jsme přátelé šest let. Když se jí agresivně vrátila rakovina, řekla nám, že už nechce znovu podstupovat chemoterapii. Chtěla si jen užít čas, který jí zbýval. Byla spíš domácí typ, měla jen malou skupinku blízkých přátel – a to jsme byli my.
Jednou večer, když jsme všichni popíjeli, se mi svěřila, že je stále panna. A že nechce o panenství přijít jen tak s nějakým cizincem. Chtěla to prožít s někým, komu důvěřuje, než odejde.
Tím člověkem jsem se stal já. Nenutila mě do ničeho, co bych nechtěl. Zeptala se, ale byla připravená to nechat být a dělat, jako by se nic nestalo, kdybych odmítl. Ale já souhlasil.
Rozhodli jsme se, že to uděláme výjimečné. Objednal jsem pěkný hotelový pokoj a po celé místnosti jsme rozmístili ty umělé LED svíčky, aby to bylo „romantičtější“.
Bylo to poprvé, co jsem se miloval s někým, koho jsem miloval, ale do koho jsem nebyl zamilovaný, jestli mi rozumíte. Přesto to byl nesmírně intenzivní zážitek. Ne v negativním smyslu. Bylo v tom obrovské množství emocí. A i když vypadala tak šťastně, že to mohla prožít s někým, komu věří, část mě stále přemýšlí, jestli jsem toho nezneužil. Jestli jsem udělal správně, když jsem souhlasil.
Je to těžké, protože mi strašně chybí. Ale přesto jsem rád, že jsem jí mohl dát alespoň tohle, než odešla.
Sdílení takto intimního a bolestného příběhu je těžké, ale někdy právě ve slovech ostatních najdeme úlevu a potvrzení, že láska a přátelství mají mnoho podob, a všechny mohou být hluboké a skutečné.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
