Článek
Je mi šestnáct a mám vyživovací sondu, protože můj jícen je částečně ochrnutý. Je to tenká hadička, která mi vede nosem až do žaludku, a díky které mohu přijímat potravu. Není to nic, co by si člověk přál, ale naučila jsem se s tím žít. Tedy, snažila jsem se. Všechno komplikovala dívka z mé třídy, Jana. Byla to klasická šikanátorka.
Neustále na mě dělala posunky směrem k nosu, nebo si brala kabel od sluchátek a dávala si ho na obličej, aby napodobila moji sondu. Zpočátku jsem ji ignorovala. Myslela jsem si, že je jen zvědavá, což je pochopitelné, protože je to něco jiného a je normální, že se člověk diví něčemu, co nikdy neviděl. Jsem vždycky v pohodě s tím, když se mě lidé ptají, protože vím, že zvědavost je přirozená. Takže jsem jí jednou v klidu řekla, že je to vyživovací sonda a že pokud ji to zajímá, může se mě na cokoli zeptat a já se nebudu urážet. Ale ne, o to jí nešlo – byla prostě jen zlá.
Jednoho dne se to ale vyhrotilo. Seděla jsem u oběda a povídala si s kamarádkou, když ke mně Jana přišla zezadu, popadla mou sondu a částečně mi ji vyrvala ven. Nemusím ani vysvětlovat, proč je to nebezpečné. Ta bolest a panika, ten pocit, že se dusím… V tu chvíli se ve mně něco zlomilo.
Okamžitě jsem se otočila a vší silou ji udeřila pěstí. Trefila jsem ji přímo do oka. Jak zavrávorala, v návalu adrenalinu a strachu jsem ji ještě kopla do břicha. Jana se svalila na zem a začala plakat. V tu chvíli k nám přiběhl školník a zeptal se, co se stalo. S třesoucím se hlasem jsem mu řekla, co udělala.
Byla jsem odvedena do ředitelny, kde mi bylo vynadáno za to, co jsem udělala. Tu přednášku si moc nepamatuji. Ředitelka pak řekla: „Máš dvě možnosti: buď zavoláme tvým prarodičům, omluvíš se té dívce a dostaneš dvoudenní podmínečné vyloučení, nebo tě vyloučíme na dva týdny.“ Bez vteřiny váhání jsem odpověděla: „Prostě mě vylučte na ty dva týdny.“
Když jsem přišla domů, moji prarodiče, u kterých bydlím, byli naštvaní. Vysvětlila jsem jim celou situaci, tu dlouhodobou šikanu i ten fyzický útok. O tom, co se stalo Janě, jsem nevěděla nic víc. Musela jsem si nechat sondu znovu zavést a nebylo to nic příjemného, ale naštěstí nezpůsobila žádné trvalé poškození. Chci jen vědět, jestli jsem to s tou zlomeninou žebra nepřehnala.
Zjistila jsem, že Janu ze školy vyloučili. A abych uvedla věci na pravou míru, moji prarodiče se plně postavili na mou stranu, jakmile pochopili vážnost situace. A Jana se mi také musela přijít omluvit. I přesto všechno se ale stále ptám sama sebe: Byla moje reakce přiměřená?
