Článek
Tak. Musí to ven. Už mě unavuje, že o tom nikdo neví.
Onehdá jsem po dlouhé době vešel do naší hospody U Lva. Sotva jsem otevřel ty těžké dubové dveře, poryv větru, který jsem způsobil, zafoukal na bar. Z pultu se zvedly dvě účtenky a jako dva papíroví motýli zamířily přímo na mě.
A pak se to stalo.
Čas se zpomalil. V mžiku oka, v aktu neuvěřitelné koordinace, kočičí hbitosti a syrové rychlosti jsem vymrštil ruce vpřed. Jednu účtenku jsem chytil do levé, druhou do pravé ruky. Současně. Bylo to dokonalé. Symetrické. Pohyb hodný mistra zenu. S gestem tichého triumfu jsem je obě připlácl zpátky na bar.
Čekal jsem potlesk. Možná panáka od výčepního na účet podniku. Alespoň uznalé pokývání hlav od štamgastů u vedlejšího stolu.
A nic.
Vůbec nic. Výčepní dál leštil půllitr, jako by se nechumelilo. Štamgasti se dál hádali o včerejším fotbale. Můj okamžik slávy, moje vteřina nesmrtelnosti, která se už nikdy, NIKDY nebude opakovat, zůstala nepovšimnuta. Ztratila se v čase jako slzy v dešti.
Tohle přece nejde. Lidé se musí dozvědět, že mezi nimi chodí hrdinové. Že se dějí zázraky. Že jsem tam tehdy byl a byl jsem velkolepý.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
