Článek
Před pár lety jsem začala chodit s klukem, který byl posedlý „dobrodružstvím“ a „žitím života naplno“ (jinými slovy: vlastnil bundu Patagonia a z nějakého důvodu nosil na klíčích karabinu). Na našem třetím rande se mě zeptal, jestli mám ráda turistiku. Chtěla jsem, aby mě měl rád, a tak jsem s nadšením odpověděla: „Panebože, miluju turistiku. Příroda je moje terapie.“
Obrovská chyba.
Hned ten víkend jsme šli na výšlap. Trval šest hodin. V půlce cesty mě málem opustily nohy a kousnul mě pavouk, který mohl, ale nemusel být jedovatý. Ale já se usmívala skrz bolest a říkala věci jako: „Páni, podívej se na ten výhled,“ zatímco jsem se tajně snažila nebrečet.
Teď je to o tři roky později. Pořád spolu chodíme. Pro všechny jeho přátele jsem se stala „ta holka, co chodí po horách“. Lidé mi píšou o doporučení na trasy. Dostávám jako dárky turistické ponožky. Vlastním lahev na vodu, na které je bez ironie napsáno „Take a hike“.
A nejhorší na tom je, že turistiku nenávidím. Nenávidím hmyz. Nenávidím pocení. Nenávidím být déle než deset minut od koupelny.
Ale už jsem se do té lži položila tak moc, že teď vedu měsíční skupinové výšlapy pro jeho kolegy. Mám Google tabulku s názvem „Plánované vrcholy“. Jednou jsem dokonce předstírala takové dojetí z výhledu, až jsem se rozplakala (ve skutečnosti to bylo jen z nadmořské výšky a dehydratace).
A teď chce, abychom k našemu výročí absolvovali Inckou stezku. Takže právě googlím „jak přesvědčivě předstírat zranění kolene“.
Prosím, pošlete pomoc.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
