Článek
Cestou na tramvaj jsem proběhla kolem malého, zapadlého antikvariátu a impulzivně jsem vešla dovnitř, jen abych se schovala před deštěm a utekla svým myšlenkám.
Vzduch uvnitř voněl starým papírem a prachem. Mezi regály plnými knih seděla v ošoupaném křesle stará paní. Byla drobná, v šedém kabátku, a jen tiše seděla s rukama v klíně a dívala se do prázdna. Vypadala osaměle, téměř neviditelně. Já jsem vytáhla mobil a začala bezmyšlenkovitě projíždět sociální sítě, abych se rozptýlila.
Po chvíli jsem zvedla hlavu a můj pohled padl na polici s dětskými knihami. Mechanicky jsem sáhla po jedné z nich. Byla to stará, ohmataná knížka s obrázky od Josefa Lady – „Říkej si a hraj“. Otevřela jsem ji a prstem přejela po známých ilustracích. Z dětství se mi vynořil útržek říkanky, kterou mi četla babička.
„Ententýky, dva špalíky,“ zašeptala jsem si pro sebe, aniž bych nad tím přemýšlela.
„…čert vyletěl z elektriky,“ ozval se vedle mě tichý, tenký hlas.
Trhla jsem sebou a podívala se na tu starou paní. Dívala se na mě a na její tváři byl poprvé nepatrný, ale neuvěřitelně vřelý úsměv. Šedá maska samoty byla pryč.
„Tuhle knížku mi četl tatínek,“ řekla a její oči se zaleskly. „Každý večer, když jsem byla malá. Vždycky dělal legrační hlas, když říkal tu část o čertovi.“
Usmála jsem se taky. V tu chvíli zmizel můj stres ze zkoušky. Zmizela její osamělost. Byly jsme jen dvě naprosto cizí ženy, jedna na začátku života a druhá na jeho konci, které na pět minut spojila jedna vzpomínka, jedna dětská říkanka v zapadlém antikvariátu, zatímco venku zuřil déšť.
Když jsem odcházela, tu knížku jsem si koupila. Ne proto, abych si ji četla, ale abych si pamatovala, že i v těch nejhorších dnech se může stát něco nečekaně krásného. A že nejcennější poklady se často skrývají na těch nejprašnějších policích.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
