Článek
V naší rodině se vždycky drželo pravidlo, že rodina je rodina a i přes občasné neshody si nakonec vždycky nějak poradíme. Jenže pak přišel moment, kdy jsem musela říct dost. Můj švagr, říkejme mu třeba Karel, má takovou tu povahu, že neustále do někoho rýpe a pak se tváří, že to přece byla jen legrace. Většinou to přejdeme, ale tentokrát se zaměřil na mou čtrnáctiletou dceru Lindu, která je autistka a jejím velkým koníčkem je zpěvačka Taylor Swift.
Linda o ní dokáže mluvit hodiny a její mladší brácha ségru v tomhle ohledu vždycky podporoval. Karel si ale zřejmě usmyslel, že si z Lindy bude dělat legraci. Začal schválně komolit názvy fanklubu, říkal různé hloupé poznámky a vůbec se choval jako malé dítě. Linda přitom moc dobře ví, že ne každý musí mít stejný vkus a dokáže si vyslechnout i jiný názor. Jenže tohle nebylo o názoru, tohle bylo o tom, jak se Karel snažil Lindu vyloženě naštvat.
Jednou jí třeba řekl: „No jo, ty ‚Svíťařky‘ zase něco provedly,“ a Linda mu trpělivě vysvětlovala, že se fanouškům říká „Swifties“. On to ale schválně opakoval dál. Byl u toho i náš šestnáctiletý syn Tomáš a ten se ho zastal. Zeptal se Karla, proč schválně používá špatné slovo, když mu Linda řekla, jak to je správně. Karel mu na to odsekl, že si může říkat, co chce, a ať si Tomáš klidně brečí. Tomáš mu na to řekl, že mu prostě přijde, že se Karel snaží Lindu záměrně rozčílit. Pak Lindu povzbudil, ať dokončí, co vyprávěla, a Karla ať si nevšímá.
V tu chvíli jsem vešla do místnosti a Karel na děti zamával a prohodil něco ve smyslu, že se „Roberta“ (to je moje jméno) hrozně zlobí, že si někdo dělá legraci z její matky. (Nebyla jsem u toho, takže nevím přesně, co řekl, a Tomáš mi pak říkal, že bych to stejně nepochopila.) Než jsem stihla něco říct, Tomáš se na Karla obořil: „Hele, Karle, ty mi fakt říkáš ženským jménem? Tobě je snad dvanáct?“
Zvedla jsem ruce a řekla, že už stačilo. Požádala jsem Karla, ať toho nechá. On na to, že vychovávám měkkoty, co nesnesou legraci. To už jsem se neudržela a řekla mu, že je neskutečně sprostý a že by se takhle nechoval, kdyby byl můj muž doma (byl zrovna pracovně v zahraničí). A pak jsem mu řekla, že jestli chce s námi v létě jet na plánovanou dovolenou na Šumavu, tak s tímhle chováním musí okamžitě přestat, jinak nikam nepojede.
To ho úplně vytočilo. Začal křičet, že na to nemám právo (ale mám!) a že jsem hysterická kvůli nějaké zpěvačce. Odpověděla jsem mu, že mi je upřímně jedno, kdo je Taylor Swift, ale tohle je o tom, že je zlý na mou dceru jen proto, že její táta není doma. On mi na to řekl, ať si trhnu a ať se příště, až budeme mít nějaký problém, spolehneme sami na sebe. Vzal si z ledničky kuře z Kauflandu, co si u nás nechal, a odešel. Mám pocit, že hned volal mojí tchyni, protože mi vzápětí volala ona a s povzdechem se ptala, co se stalo. Když jsem se jí zeptala, jestli nepřeháním, jen mi řekla, že doufá, že se to nějak vyřeší, protože ten výlet byl prý to jediné, na co se Karel těšil, když ho propustili z práce.
Nesnáším rodinné hádky a dramata. Jsem já ta špatná, že jsem mu takhle řekla? Měla jsem to radši přejít?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se s námi o svůj na pribehy.medium@seznam.cz
