Článek
Pro nás, kteří jsme zůstali v Československu, se stal symbolem svobodného světa a úspěchu. Jeho občasné pohlednice z Toronta s obrázky nablýskaných mrakodrapů a obrovských aut byly v naší rodině předávány jako svaté relikvie. Vyprávěly se o něm příběhy. O tom, jak si tam založil úspěšnou firmu, jak má velký dům u jezera a jak je z něj „udělaný člověk“. My, děti, jsme si ho představovali jako nějakého českého Krokodýla Dundeeho, bohatého dobrodruha, který jednoho dne přijede a oslní nás dárky a neuvěřitelnými historkami.
Kontakt byl sporadický. Pár pohlednic ročně, občas krátký telefonát k Vánocům. Vždycky zněl zaneprázdněně, ale spokojeně. Mluvil o svých „projektech“ a „investicích“. Nikdo z nás nepochyboval o tom, že je úspěšný. Stal se měřítkem úspěchu, ke kterému se můj otec, poctivý úředník, v duchu vždycky trochu vztahoval. „Eda, ten to dokázal,“ říkával s hrdostí i špetkou závisti.
Před půl rokem, po téměř třiceti letech, přišel e-mail. Eda psal, že prodal firmu, že je unavený a že se chce vrátit domů, do Česka, aby si tu v klidu užil důchod. Naše rodina propadla euforii. Konečně! Legenda se vrací! Můj otec byl v sedmém nebi. „Vidíš, já to říkal! Vrací se jako král!“ radoval se. Moje matka okamžitě začala plánovat velkou uvítací oslavu. Všichni jsme si představovali, jak přijede, bude nám vyprávět o svých úspěších, ukáže nám fotky svého kanadského sídla a možná nám, jako správný bohatý strýček, i finančně přilepší.
Den jeho příletu byl velkou událostí. Jeli jsme na letiště celá rodina, dokonce jsme měli i malý, ručně vyrobený transparent „Vítej doma, Edo!“. Když prošel příletovou bránou, chvíli jsme váhali, jestli je to vůbec on. Ten muž nevypadal jako legenda. Vypadal unaveně. Byl o hodně starší, než jsme si ho pamatovali z fotek, v obličeji měl vrásky starostí, ne úspěchu. Na sobě měl ošoupanou bundu a za sebou táhl jeden jediný, otlučený kufr. Žádné drahé hodinky, žádné značkové oblečení.
Přisuzovali jsme to cestovní únavě a jeho skromnosti. Objali jsme ho, přivítali ho a odvezli k našim rodičům, kde měl dočasně bydlet, než si „najde něco vlastního“. První večer byl plný vzpomínek a smíchu. Eda byl skvělý vypravěč. Vyprávěl vtipné historky z Kanady, ale když přišla řeč na jeho „byznys“, byl podivně mlhavý. „To bylo složitý, spousta práce,“ říkal a rychle změnil téma.
První trhliny v jeho legendě se začaly objevovat v následujících dnech. Když jsme šli na večeři, zjistil, že si „zapomněl peněženku“. Můj otec za něj samozřejmě zaplatil. Když potřeboval české koruny, řekl, že čeká na „převod peněz z kanadské banky“, který se ale neustále zdržoval. Začal si od otce půjčovat menší a menší částky. Na jízdenky, na kafe. Začaly mu chodit podivné telefonáty. Vždycky, když mu zazvonil mobil, zbledl, odešel do vedlejšího pokoje a mluvil potichu, napjatě, často v angličtině.
Atmosféra v bytě mých rodičů začala houstnout. Z počáteční euforie se stávala nervozita a pochybnosti. Můj otec se ho snažil bránit. „Je jen unavený, zvyká si. Určitě se to brzy srovná.“ Ale i v jeho hlase jsem slyšela pochybnosti. Ten mýtus, který si třicet let pěstoval, se mu začal drolit před očima.
Pravda vyšla najevo asi po třech týdnech. A nebylo to postupné odhalování, byl to výbuch. Jednoho večera, po dalším z těch jeho tajných telefonátů, se můj otec už neudržel. Posadil si Edu v kuchyni a na rovinu se ho zeptal, co se děje. A strýc Eda se zhroutil.
Rozplakal se jako malý kluk a všechno to ze sebe vysypal. Žádná úspěšná firma nikdy nebyla. Byla to jen série neúspěšných pokusů, špatných investic a rychlých bankrotů. Celé roky se v Kanadě protloukal, jak se dalo, střídal podřadné práce a žil z ruky do pusy. Ten velký dům u jezera existoval jen na pohlednicích, které nám posílal a které našel v nějakém stojanu. A ty dluhy… měl obrovské dluhy. Nejen u bank, ale i u různých pochybných online půjček a lidí, kterým byste nechtěli dlužit ani korunu. Nepřijel domů na odpočinek. Přijel domů, protože utíkal. Protože v Kanadě už mu hořela půda pod nohama a on neměl kam jinam jít.
Seděli jsme tam a poslouchali jeho zpověď. Bylo to jako sledovat havárii vlaku ve zpomaleném záběru. Legenda o strýci z Kanady, ten pilíř naší rodinné hrdosti, se v přímém přenosu rozpadal na hromádku lží a zoufalství. Můj otec byl bledý jako stěna. Jeho bratr, jeho vzor, byl jen obyčejný, zkrachovalý lhář.
Od toho večera se náš život změnil. Strýc Eda u rodičů samozřejmě zůstal. Ale už ne jako vítaný host, ale jako břemeno. Ty telefonáty nepřestaly. Byli to vymahači dluhů. Někteří dokonce mezinárodní. Museli jsme řešit jeho problémy, splácet jeho dluhy z otcových úspor, které si šetřil na důchod. Z naší rodiny se stal krizový štáb.
Nejhorší na tom je ten pocit zklamání. Ten mýtus, i když byl falešný, nám dával určitou naději. Naději, že někdo z naší rodiny to „dokázal“. Teď víme, že to byla jen iluze. Ten hrdina, na kterého jsme třicet let čekali, nepřijel, aby nám něco dal. Přijel, aby si od nás všechno vzal – peníze, klid a hlavně, naše iluze. A já si každý den kladu otázku, jestli by nebylo lepší, kdyby se tenkrát vůbec nevrátil a zůstal navždy jen tou krásnou, nedosažitelnou legendou z pohlednic.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
