Článek
Když se můj bratr ženil, jeho nevěsta Monika měla velmi specifické požadavky. Chtěla, aby celá naše rodina měla na sobě oblečení v barvách jejich svatby. Všichni jsme to splnili. Lidé se sjeli přes půl republiky. Každý se snažil, aby se cítila výjimečná a oslavovaná.
Den před obřadem ale utrousila pár poznámek, které byly jasně mířené na nás. Něco ve smyslu, že „naše strana rodiny nikdy nic nebere vážně“ a že ani nečeká, že bychom brali vážně její svatbu. Tyhle řeči se rychle rozkřikly a nálada byla zkažená ještě dřív, než to celé začalo. Ale i tak jsme se všichni objevili, vypadali skvěle a zúčastnili se všeho s úsměvem.
A pak přišly fotky a video. A s nimi šok. Na sociálních sítích nebyla jediná fotka naší strany rodiny. Ani jedna. V celém tříminutovém sestřihu? Žádný obličej z naší rodiny, kromě třísekundového záběru mých rodičů s novomanželi. Zbytek z nás? Jako bychom nikdy neexistovali.
Slušně jsem jí napsala zprávu s dotazem, jestli by mi mohla poslat fotky, kde jsme jen my sourozenci, protože žádné nezveřejnila. Odpověděla mi, že jsme takové fotky nikdy nefotili. To je dost zvláštní, protože si pamatuju, jak jsem lidem pomáhala upravovat vývazky přímo na to focení. Začala mě nehorázně přesvědčovat o své verzi reality. Dala jsem tomu půl roku a zeptala se znovu – najednou vůbec netušila, o čem mluvím.
Dobře tedy.
A tady přichází má sladká pomsta.
Za osm dní se vdávám. Jsem zasnoubená půl roku a tenhle moment plánuju od chvíle, kdy se nás pokusila vymazat. Najala jsem skvělého fotografa a kameramana. Co ale Monika netuší, je, že kameraman má tajné poslání: natáčet ji tak, aby to vypadalo, že má veškerou pozornost. Sledovat ji. Kroužit kolem ní, jako by byla hvězdou celého dne. Bude se cítit tak důležitá.
A pak… ten finální sestřih?
Neobjeví se v něm ani na vteřinu. Přesně tak, jak to udělala ona nám.
Původně jsem ji ani nepozvala. Ale nějak se to k ní doneslo, protože si mě odchytla na rodinné večeři a řekla: „Bohužel musím den před tvou svatbou i po ní pracovat, ale měla bych to stihnout.“ Byla jsem tak v šoku, že jsem jen řekla: „To je fajn. Penzion je zamluvený, ať už tam budeš, nebo ne.“ Takže teď přijede. Ach jo.
Abych se s tím vyrovnala? Schválně jsem jí na svatební oznámení zkomolila jméno. To byl můj první tah. Video bude ten poslední.
Neptám se na radu. Neptám se, jestli je to „moc zlé“. Není. Je to přesně spravedlivé.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
