Článek
Mám dva starší bratry, Pavla a Tomáše. Tomáš je ženatý s Eliškou a Eliška je… hodně. Je jí přes třicet, ale stále nechápe koncept hranic, osobního prostoru nebo rozdíl mezi rozumnými otázkami a těmi hloupými. Za žádnou cenu nedokáže pochopit, že lidé mají právo říct ne. A když někdo řekne ne, následuje smršť hloupých doplňujících otázek, kterými se z vás snaží udělat špatného člověka.
Před časem s Tomášem plánovali rekonstrukci domu. Eliška zavolala mému bratrovi Pavlovi. „Pavle, Tomášek se tu dře sám, je úplně vyřízený. Takže máš tento víkend volno, abys mu přišel pomoct se vším, co je třeba, že?“ Nebyla to otázka, byl to příkaz. Pavel řekl ne, protože musel o víkendu do práce. Eliška na to: „Nemůžeš si prostě vzít volno? Proč nemůžeš upřednostnit pomoc bratrovi před prací? Je to jen jedna věc, budeš mít jiné víkendy na práci!“
S Pavlem jsme se rozhodli, že to takhle dál nejde. Uspořádali jsme rodinnou sešlost a snažili se Elišce i Tomášovi v klidu vysvětlit, jak se cítíme. Že její chování je manipulativní a že „ne“ znamená „ne“. Její obrana? Ublíženě se rozplakala. „Ale já to tak nemyslím, já jsem jen od přírody zvědavý člověk! Proto se ptám dál!“ Tomáš ji samozřejmě okamžitě začal utěšovat a řekl nám, že je prostě taková a máme si zvyknout. V tu chvíli jsme s Pavlem věděli, že jsme na to sami. A tak jsme uzavřeli pakt. Pokud je Eliška tak zvědavá a potřebuje odpovědi, dobře, my jí je dáme. Upřímné. Kompletní. A nehorázně detailní.
Netrvalo to dlouho. Požádala mě, abych jí o víkendu pohlídala syna, aby si mohli s Tomášem udělat čas pro sebe. Řekla jsem ne. A přišla ta očekávaná otázka: „A co může být důležitějšího než čas strávený s tvým synovcem?“ Nadechla jsem se a s klidným, věcným tónem jsem odpověděla: „Dobře, když to potřebuješ vědět. Zaprvé, můj spánek. Spala jsem pět hodin. Zadruhé, ticho. Potřebuji ticho po celém týdnu v práci. Zatřetí, seriál, na který se těším celý týden. Začtvrté, chci si dát dlouhou vanu. Za páté, chci si objednat jídlo a jíst ho v posteli. Chceš, abych pokračovala?“ V telefonu nastalo šokované ticho.
Příště se ve čtvrtek rozhodla naplánovat „spontánní“ rodinný víkend na chatě a pozvala mě, Pavla i mé rodiče, abychom odjeli hned následující den po práci. Nikdo z nás nemohl. Tak se znovu zeptala, jaké jiné plány mohou být tak důležité. Znovu jsem odpověděla upřímně: „Osobně jdu na narozeninovou oslavu své nejlepší kamarádky. A pokud mám být naprosto upřímná, strávit čas s lidmi, jejichž společnost si skutečně užívám, je pro mě v tuto chvíli důležitější než trávit čas s tebou, protože tvé neustálé otázky a nátlak jsou pro mě vyčerpávající.“
Jsem si vědoma, že jsem drsná, věřte mi, vím to. Ale nedokážu se přinutit cítit se špatně. Pavel se přidal a začal dělat něco podobného. Oba se dobře bavíme pokaždé, když musíme být brutálně upřímní, abychom odpověděli na její zvědavost. Eliška je po každé takové odpovědi v šoku a většinou na chvíli zmlkne.
Ale Tomáš je naštvaný. Zavolal nám a křičel, že úmyslně ponižujeme jeho ženu. Pavel mu na to s klidem odpověděl: „Ne, my jen uspokojujeme její zvědavost. Pokud chceš, abychom přestali, řekni jí, ať se přestane ptát na otázky, na které zjevně nechce slyšet upřímnou odpověď. Míč je na vaší straně hřiště.“
Vztahy v naší rodině jsou teď napjaté. Ale já a Pavel máme konečně klid. A to za trochu toho dramatu stálo.
