Článek
S mou ženou Evou jsme se na naše první dítě těšili jako na nic na světě. Jméno jsme měli vybrané už na začátku těhotenství. Měl to být Adam, po mém dědečkovi, úžasném muži, kterého jsme oba s bratrem Martinem zbožňovali. Bylo to pro nás víc než jen jméno – bylo to dědictví, symbol rodiny. Chtěli jsme si to nechat jako tajemství jen pro sebe, ale osud tomu chtěl jinak.
Moje švagrová Monika, Martinova žena, ho nějak zjistila. Nikdy se nepřiznala jak, ale bratr mi jednou mezi řečí řekl, že jeho žena se ráda prohrabuje v cizích věcech, jako by to byla maličkost. Zřejmě našla deník, který si Eva psala. Od té chvíle o ničem jiném nemluvila. „Malý Adámek bude tak roztomilý,“ říkala neustále a nám to začalo být podezřelé.
Pak se jim narodil syn, o dva měsíce dříve než nám. A na Facebooku se objevilo oznámení. Fotka novorozence s popiskem: „Vítej na světě, Adame Nováku!“ Zíral jsem na to s otevřenou pusou. Použili všechno – první jméno, prostřední, které jsme zvažovali, i naše příjmení. Byla to krádež identity mého ještě nenarozeného syna.
Hned poté mi bratr zavolal. Nebyla to omluva. Bylo to preventivní umlčení. „Hele, brácho, nedělejte prosím žádné drama,“ řekl rychle. „Monika měla těžký porod a je teď citlivá. Vím, že se vám to asi nelíbí, ale ona se do toho jména prostě zamilovala. Chtěla, aby kluci byli propojení, když my dva jsme si tak blízcí.“
Jeho argumentace byla tak absurdní, že jsem se nezmohl na slovo. Propojení? Tím, že mu ukradnou jméno?
Ten večer jsme s Evou seděli v tichosti, oba zranění a naštvaní. Chtěli jsme křičet, hádat se, ale věděli jsme, že by to bylo zbytečné. A tehdy se v Eviných očích zaleskla jiskřička. „Nebudeme se s nimi hádat,“ řekla potichu. „Usmějeme se. A počkáme.“ V tu chvíli se zrodil náš plán tiché spravedlnosti. Vybrali jsme nové jméno, Jakub. A nikomu jsme nic neřekli.
Následující měsíce byly peklo. Museli jsme hrát divadlo. Na rodinných oslavách jsme se museli usmívat, když se tety ptaly na „našeho Adámka“, zatímco v srdci jsme ho oslovovali Jakube. Museli jsme přikyvovat, když Monika vyprávěla, jak budou oba „Adámkové“ nejlepší kamarádi. Bylo to mučení.
Minulý týden se nám narodil syn. Do rodného listu jsme nechali zapsat jméno Jakub. Počkali jsme pár dní, a pak na sociální sítě umístili fotku s jednoduchým popiskem: „S největší láskou vám představujeme našeho syna, Jakuba Nováka.“
Telefon začal zvonit téměř okamžitě. Nejdřív zmatení přátelé, pak příbuzní. A nakonec bratr. Křičel do telefonu tak, že jsem ho musel držet dál od ucha. „Co to má znamenat?! Jakub?! Děláte si z nás srandu?! Vždyť jste celou dobu říkali Adam!“ S ledovým klidem jsem odpověděl: „Změnili jsme názor. Nechtěli jsme, aby se naši synové jmenovali úplně stejně. Přišlo nám to nepraktické.“ „To je podlé, Pavle!“ ječel. „Takhle potichu to udělat! Vzali jste Monice tu možnost, aby kluci byli propojení!“ „Podlé, Martine,“ řekl jsem a můj hlas ztvrdl, „byla použít celé jméno, které jsme vybrali my. Jméno našeho dědečka. A ty jsi jí to dovolil. My jsme jen napravili vaši chybu a ochránili naše dítě před celoživotním zmatkem. Konec diskuze.“
Zavěsil jsem. Od té doby se hádáme. On a Monika tvrdí, že jsme je zradili. Já si myslím, že jsme jen bránili své dítě. Přehnal jsem to? Možná. Ale když se podívám na svého spícího syna Jakuba, vím, že jsem udělal správnou věc.
