Článek
To všechno pro jeden jediný cíl: domácího mazlíčka. Já jsem ale byla neoblomná. Věděla jsem totiž, jak to chodí. Z počátečního nadšení by se brzy stala povinnost. A ta povinnost by, jako vždy, skončila na mých bedrech. Byla jsem to já, kdo by čistil klec, kupoval krmení a jezdil na veterinu. Říkala jsem rezolutní ne. Až do minulého úterý.
Ten den přišel Honzík domů ze školy s podezřele provinilým výrazem a v rukou svíral kartonovou krabici s vyřezanými otvory. Srdce mi kleslo. „Co to je, Honzíku?“ zeptala jsem se tónem, který nevěstil nic dobrého. „Mami, prosím, nezlob se,“ začal a opatrně otevřel víko krabice. Zevnitř na mě koukala dvě malá, černá očka. V krabici, na posteli z pilin, sedělo malé, huňaté, hnědo-bílé morče.
Okamžitě jsem chtěla spustit přednášku o zodpovědnosti. Ale Honzík nasadil svou nejlepší zbraň – srdcervoucí příběh. „To je Ferda,“ zašeptal. „Patřil Jirkovi ze třídy. Ale oni se stěhujou do Anglie a nemůžou si ho vzít s sebou. Říkal, že by ho musel dát do zverimexu, nebo ještě hůř! Já jsem ho musel zachránit, mami! Nemohl jsem ho tam nechat!“ Jeho argument byl neprůstřelný. Postavil mě do role kruté ženy, která by nechala roztomilé, osiřelé zvířátko napospas osudu. Můj manžel Petr, který právě přišel, mi taky nepomohl. „Ale Evi, podívej se na něj, je roztomilej. Necháme si ho, ne?“ řekl a já jsem věděla, že jsem prohrála.
První dva dny byly idylické. Honzík se proměnil v nejzodpovědnějšího chovatele na světě. Každou hodinu kontroloval, jestli má Ferda dost vody a sena. Nosil mu kousky mrkve a jablka. Čistil mu klec. Dokonce si s ním i povídal. Já jsem musela uznat, že to malé, pískající stvoření je vlastně docela milé. Občas jsem se přistihla, jak se na něj usmívám.
Třetí den odpoledne si Honzík vzal Ferdu z klece, aby si s ním „pohrál“ v obýváku. Postavil mu malou ohrádku z knížek a nechal ho běhat po koberci. Pak si na chvíli odběhl do kuchyně pro další kousek mrkve. Ta chvíle stačila. Když se vrátil, ohrádka byla prázdná. Ferda zmizel.
Začala panika. „Mami, on tu není! On utekl!“ křičel Honzík a byl na pokraji pláče. Začala velká pátrací akce. Všichni tři jsme lezli po čtyřech a prohledávali každý kout obýváku. Dívali jsme se pod gauč, za křesla, za skříně. Nic. Ferda jako by se propadl do země.
Po půl hodině marného hledání jsme začali nacházet první stopy jeho tajné mise. První objev udělal Petr. „Aha,“ řekl a zpod televize vytáhl kabel od nabíječky na notebook. Byl na několika místech precizně přehryzaný. „Tak tady Ferda asi měl svačinku,“ poznamenal suše.
Další stopa byla moje. V rohu za knihovnou jsem objevila malou hromádku černých bobků. A vedle ní vizitku – ohlodaný roh daňového přiznání, které jsem tam měla položené a připravené k odeslání. „Skvělý,“ pomyslela jsem si. „Ferda nám nejen sežral nabíječku, ale taky se pustil do našich daní. Možná se snažil najít nějaké nesrovnalosti.“
Naše pátrání se stalo zoufalejším. Prohledali jsme kuchyň, předsíň, koupelnu. Báli jsme se, aby nezalezl někam, odkud se nedostane, nebo aby nepřekousal nějaký důležitější kabel. Honzík už usedavě plakal a obviňoval se, že je ten nejhorší chovatel na světě.
Když už jsme to skoro vzdali, napadlo mě podívat se do komory, kde máme úložný prostor a skladujeme lůžkoviny. Otevřela jsem dveře a rozsvítila. Všechno se zdálo být v pořádku. Ale pak jsem si všimla jedné věci. Na zemi ležely drobné, bílé papírky, které tam dřív nebyly. Opatrně jsem otevřela skříň s ručníky.
A tam, na hromádce čerstvě vypraných a složených osušek, si Ferda udělal hnízdo. Donesl si tam kousek mrkve, který ukradl z kuchyně, a jako výstelku použil celou jednu roli toaletního papíru, kterou si tam musel nějak dokutálet a kterou precizně rozcupoval na tisíc malých kousíčků. Ležel uprostřed toho papírového luxusu, spokojeně chroupal mrkev a díval se na mě svýma černýma očima, jako by říkal: „Ahoj. Tady bydlím. Nerušit, prosím.“
Opatrně jsme ho odnesli zpátky do jeho klece, kterou jsme od té doby zabezpečili jako Fort Knox. Honzík byl šťastný, že se jeho kamarád našel. Já jsem byla ráda, že jsme ho našli dřív, než se pustil do elektrických rozvodů.
Večer, když už byl v bytě zase klid, jsem seděla a dívala se na tu malou, chlupatou kouli v kleci. Nikdy jsem nechtěla domácího mazlíčka. A tenhle malý terorista nám během tří dnů způsobil víc chaosu než děti za celý rok. Zničil nám nabíječku, ohrozil naše daňové přiznání a donutil nás lézt tři hodiny po kolenou. Ale když jsem se dívala, jak tam spokojeně chroupe seno, nemohla jsem se na něj zlobit. Ta naše společná, hysterická pátrací akce nás vlastně docela sblížila. A příběh o tom, „jak Ferda snědl DPH“, se okamžitě stal novou rodinnou legendou. Vzdychla jsem. Zdá se, že náš život je odteď o trochu chlupatější, o trochu chaotičtější, ale možná i o trochu veselejší.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
