Článek
Jeho pokoj nebyl polepený plakáty kapel, ale mapami světa a fotografiemi hor. Vždycky jsem na jeho citlivou a zvídavou duši byla pyšná, ale zároveň jsem v sobě nosila tichou obavu, že pro tenhle pragmatický, ostrý svět není dostatečně průbojný. Po maturitě nastoupil na vysokou školu, pak do své první práce v jedné velké firmě. Zdálo se, že se zařadil do normálního života. Že jeho sny zůstanou jen sny. Mýlila jsem se.
To oznámení přišlo jednoho nedělního odpoledne. Přišel k nám na oběd, jako každou neděli. Všechno bylo normální, povídali jsme si o práci, o počasí. A pak, mezi kávou a bábovkou, to řekl. Nebylo to dramatické, řekl to klidně, věcně, jako by oznamoval, že si zítra půjde koupit nové boty.
„Mami, tati, musím vám něco říct,“ začal a já jsem zpozorněla. „Dal jsem v práci výpověď.“ Podívala jsem se na manžela. Oba jsme byli v šoku. „Cože? Proč? Vždyť jsi říkal, že jsi tam spokojený!“ vyhrkla jsem. „Byl jsem,“ odpověděl. „Ale nestačí mi to. Nechci strávit zbytek života sezením v kanceláři a koukáním do tabulek.“
Než jsme se stačili zeptat, co má v plánu, pokračoval. „Koupil jsem si letenku. Za dva měsíce se stěhuju na Nový Zéland.“
V místnosti nastalo ticho. Slyšela jsem jen tikot hodin na zdi a bušení vlastního srdce. Nový Zéland. To slovo znělo tak cize, tak neskutečně daleko. Nebylo to jako jet pracovat do Německa nebo studovat do Anglie. Byla to druhá strana planety. Místo, odkud se nejezdí domů na víkend.
V mé hlavě se v jediné vteřině rozpoutala bouře protichůdných emocí. První, ta nejsilnější, byla panika. Strach matky. Můj syn, moje jediné dítě, odchází. Bude tam sám, bez rodiny, bez přátel. Co když se mu něco stane? Co když bude nemocný? Co když mu dojdou peníze? Chtělo se mi brečet. Chtělo se mi na něj křičet, ať se vzpamatuje, ať neriskuje svou jistou budoucnost kvůli nějakému bláznivému snu. Chtěla jsem ho zamknout doma a nikdy ho nepustit. Byla to ta sobecká, zvířecí část mé mateřské lásky, která ho chtěla jen chránit a držet u sebe.
Ale pak, hned vzápětí, přišla druhá emoce. Něco, co jsem nečekala a za co jsem se skoro styděla. Byla to závist. Podívala jsem se na svého pětadvacetiletého syna. Na jeho tvář, která byla najednou plná odhodlání a vzrušení. A viděla jsem v něm odvahu, kterou jsem já nikdy neměla. Odvahu opustit všechno známé a bezpečné a vrhnout se do neznáma.
Zatímco já jsem celý život prožila v jednom městě, v jedné zemi, on se chystal poznat svět. Zatímco já jsem si vždycky vybírala tu jistější, bezpečnější cestu, on si vybral dobrodružství. Záviděla jsem mu tu svobodu. Tu nespoutanost. Tu víru, že všechno je možné. Záviděla jsem mu, že má odvahu žít ten život, o kterém jsem já jen tajně snila při čtení cestopisů.
„A z čeho tam budeš žít?“ zeptal se můj manžel, pragmatik. „Mám pracovní víza na rok,“ odpověděl Tomáš klidně. „Našel jsem si na internetu program, budu pracovat na farmách, sbírat kiwi, starat se o ovce. A mezitím budu cestovat. Chci vidět ty hory, ty fjordy. Chci spát pod hvězdami.“ Jeho plán byl v našich očích děsivě naivní a nezodpovědný. Ale v jeho očích byl plný naděje.
Následující dva měsíce byly zvláštní. Byly směsicí smutku a horečnatých příprav. Pomáhali jsme mu prodávat jeho věci, balit krosnu. Každý společně strávený okamžik byl najednou vzácný. Snažila jsem se být statečná, podporovat ho. Ale každou noc jsem brečela do polštáře.
Den odjezdu na letišti byl jedním z nejtěžších v mém životě. Objímala jsem ho a nechtěla jsem ho pustit. Cítila jsem pod rukama jeho lopatky a uvědomovala si, že ho možná neuvidím rok, možná déle. Plakala jsem. Ale když jsem se od něj odtáhla a podívala se na něj, jak odchází k odletové bráně, jen s krosnou na zádech a s úsměvem plným očekávání, plakala jsem nejen smutkem. Plakala jsem i hrdostí.
Dnes je to půl roku, co odletěl. Pravidelně si voláme přes video. Ukazuje mi fotky hor, které vypadají jako z Pána prstenů, vypráví mi o práci na farmě, o lidech, které potkal. Je šťastný. A já, když se dívám na jeho opálenou, spokojenou tvář na obrazovce mého počítače, cítím stále tu stejnou směsici emocí.
Stýská se mi tak, že to někdy fyzicky bolí. Ale ta závist se proměnila v čistou, nesobeckou radost za něj. Můj syn si plní svůj sen. A já jsem pochopila, že mým úkolem jako matky nebylo postavit kolem něj bezpečný plot. Mým úkolem bylo dát mu kořeny, aby věděl, kam patří, a křídla, aby mohl letět, kam ho srdce táhne. I když je to na druhý konec světa. A tak nevím, jestli mám brečet, nebo mu závidět. A tak dělám obojí najednou. A myslím, že přesně tohle znamená být rodičem.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
