Článek
Byla jsem připravená na všechno. Tedy, myslela jsem si to. Ale na to, co přišlo jednoho úterního večera u večeře, mě nemohlo připravit nic. Můj syn David, tichý, introvertní kluk, který trávil většinu času ve svém pokoji u počítače, mezi dvěma sousty bramborové kaše pronesl větu, která mi na chvíli zastavila srdce.
„Mami, jen abych tě připravil,“ řekl naprosto klidným, věcným tónem. „Od příštího měsíce se s klukama stěhuju do pronájmu.“
Nejdřív jsem se zasmála. Myslela jsem, že je to nějaký jeho nový, podivný druh humoru. Ale on se netvářil vtipně. Díval se na mě naprosto vážně. „To je vtip, že jo?“ zeptala jsem se a smích mi zamrzl na rtech. Zavrtěl hlavou. „Není. Myslím to vážně.“
„Zbláznil ses?“ vyhrkla jsem a cítila jsem, jak se mi do těla vlévá panika. „Je ti šestnáct! Jsi student na gymnáziu! Jak si chceš platit pronájem? Z čeho chceš žít? A kdo proboha pronajme byt třem šestnáctiletým klukům?“ Moje hlava chrlila jednu praktickou námitku za druhou.
Ale David byl na všechno připravený. Byl až děsivě klidný. „Byt už máme vyhlídnutý. Je to malá garsonka tady kousek, na sídlišti. Pronajme nám ho starší bratr od Matěje, je mu pětadvacet, takže smlouva bude na něj. Do školy to budu mít blíž než odsud,“ vysvětloval trpělivě, jako by mluvil s nechápavým dítětem.
„A ty peníze, Davide?“ zeptala jsem se na tu nejdůležitější otázku. „Kde na to vezmete peníze? Vždyť vím, kolik si vyděláš na brigádě v supermarketu. To ti sotva stačí na kapesné.“ Pracoval dvě odpoledne v týdnu, za pár korun na hodinu. To by mu nepokrylo ani poplatky za energie, natož nájem a jídlo.
Jen pokrčil rameny. „Máme našetřeno,“ řekl a díval se mi přímo do očí. „A máme brigády. To bude v pohodě, mami. Nemusíš se bát. Zvládneme to.“ Jeho odpovědi byly příliš jednoduché. Příliš hladké. Vůbec nedávaly smysl. Ale on byl naprosto přesvědčený.
Následující týdny byly peklo. Snažila jsem se mu to rozmluvit. Hádali jsme se. Prosil mě, vyhrožoval, že jestli mu v tom budu bránit, stejně odejde. Mluvila jsem s rodiči jeho dvou kamarádů. Byli stejně v šoku a stejně bezradní jako já. Jejich synové jim řekli tu samou pohádku o „našetřených penězích“. Žádný z nás tomu nevěřil, ale byli jsme bezmocní.
A tak se na konci měsíce opravdu odstěhoval. Sbalil si do dvou velkých tašek oblečení, počítač a odešel. Zůstala jsem stát v jeho prázdném pokoji a cítila jsem směsici strachu, hněvu a naprostého zmatku. Kde udělala chybu? A hlavně, kde vzal ty peníze?
Moje mysl začala pracovat na plné obrátky a představovala si ty nejhorší scénáře. Prodává drogy? To se mi nezdálo, nebyl ten typ. Krade? Vykrádá sklepy? Zapletl se do nějakých online podvodů? Nebo, a ta myšlenka byla snad ještě horší, našel si nějakou starší, bohatou „sponzorku“? Bylo mi z toho zle.
Rozhodla jsem se pátrat. Nenápadně. Prošla jsem jeho staré výpisy z účtu, které mi kdysi dával kvůli potvrzení pro školu. Nic. Žádné podezřelé příjmy. Jen pár stovek z brigády. Zkusila jsem mluvit s jeho kamarády, ale ti mlčeli jako hrob. Byli v tom spolu.
Asi po týdnu jsem se odhodlala a zašla jsem za ním do toho jejich bytu. Čekala jsem špinavou, zanedbanou díru. Místo toho jsem našla relativně uklizenou garsonku. Kluci měli v lednici jídlo, na stole stála nová herní konzole a evidentně nestrádali. David se choval dospěle. Uvařil mi čaj a ujišťoval mě, že je všechno v pořádku.
„Davide, prosím tě, řekni mi pravdu,“ zkusila jsem to znovu. „Bojím se o tebe. Bojím se, že jsi se zapletl do něčeho špatného. Kde jste vzali peníze na kauci a na nájem?“
Znovu ten klidný, téměř soucitný pohled. „Mami, prosím, nech to být. Opravdu jsem v pořádku. Nejsou v tom žádný drogy ani nic nelegálního. Prostě jsme si na to vydělali. Důvěřuj mi, prosím.“
Ta jeho prosba o důvěru mě odzbrojila. Co jsem měla dělat? Zavolat na něj policii? Prohledat mu byt? Připadala bych si jako stíhačka. A tak jsem to nechala být. Ale ten červíček pochybností ve mně hlodá dál.
Uběhl už skoro rok. David stále bydlí se svými kamarády. Ve škole se nezhoršil, naopak, zdá se, že je zodpovědnější. Občas přijde na víkend domů, přinese tašku špinavého prádla a zase zmizí do svého vlastního života. Náš vztah je jiný. Je dospělejší, ale zároveň je mezi námi nová, neviditelná bariéra. Bariéra jeho tajemství.
Dodnes nevím, kde na to tehdy vzal peníze. Možná vyhráli v nějaké online soutěži. Možná je opravdu tak geniální a vydělává si programováním nebo investováním do kryptoměn. Možná je za tím něco, co nikdy nechci vědět.
Musela jsem se naučit žít s tou nejistotou. Musela jsem přijmout fakt, že už nejsem středobodem jeho vesmíru a že existuje část jeho života, do které nemám přístup. Měla bych být pyšná. Vychovala jsem samostatného, zodpovědného mladého muže, který se o sebe dokáže postarat. A já pyšná jsem. Ale zároveň mám strach. Protože nevědomost, jak se říká, je někdy sladká. Ale pro matku je to také forma tichého mučení.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
