Článek
Samozřejmě, prožíval si svá období vzdoru a tajnůstkářství, ale náš vztah byl vždycky pevný. Proto když mi před pár měsíci oznámil, že začal chodit na jógu, měla jsem upřímnou radost. V dnešní uspěchané době, plné stresu ze zkoušek a brigád, mi to přišlo jako skvělý způsob, jak si vyčistit hlavu a udělat něco pro sebe.
Zpočátku o tom mluvil jen okrajově. Pak se ale tón jeho vyprávění začal měnit. Už to nebylo jen o tom, jak se cítí protažený nebo jak se naučil novou pozici. Bylo to o „ní“. O Lucce. O jeho úžasné, inspirativní učitelce. „Mami, ty bys ji měla slyšet,“ říkal mi s nadšením po každé lekci. „Ona mluví o životě úplně jinak. O energii, o vesmíru, o tom, jak je důležité najít sám sebe. Je neuvěřitelná.“ V jeho očích byl obdiv, který hraničil se zbožňováním.
Moje mateřské radary začaly potichu pípat. Znělo to jako klasická studentská zamilovanost do autority. Bylo mi to trochu líto, protože jsem tušila, že to pro něj může být bolestivé, ale zároveň jsem to brala jako neškodnou životní zkušenost. Každý si tím asi musí projít. Představovala jsem si nějakou éterickou třicátnici v legínách, která mému synovi popletla hlavu svými řečmi o čakrách.
Jednou večer Adam přišel domů obzvlášť zasněný. „Dneska Lucka vyprávěla o svém mládí,“ řekl. „Prý taky chodila na naše gymnázium, na Nerudu. A říkala, že nesnášela matikářku, tu starou Dvořákovou.“ V tu chvíli jsem ztuhla s talířem v ruce. Dvořáková. Naše třídní. A jméno Lucka. V hlavě mi začal šrotovat starý, zaprášený harddisk mých vzpomínek. To přece nemůže být…
Když Adam odešel do svého pokoje, okamžitě jsem zapnula počítač a najela na Facebook. Do vyhledávače jsem roztřesenými prsty naťukala jméno, které jsem si vybavila: „Lucie Křížová“. A tam byla. Její profilovka byla fotka z nějaké pláže v Indii, kde dělala krkolomnou jógovou pozici. Ale pod tou aurou duchovního osvícení jsem ji poznala. Byla to moje Lucka. Moje nejlepší kamarádka z gymplu. Holka, se kterou jsme prožívaly první lásky, první opilosti, sdílely tajemství a snily o budoucnosti.
Po maturitě se naše cesty rozešly. Ona odjela do světa, já jsem šla na vysokou, vdala se a měla Adama. Zůstaly jsme v kontaktu jen přes sociální sítě, kde jsme si občas navzájem „olajkovaly“ fotku. Věděla jsem, že se věnuje józe a cestování. Ale nikdy by mě nenapadlo, že se naše světy znovu protnou tímhle neuvěřitelně bizarním způsobem. Moje dávná kamarádka, o patnáct let starší než můj syn, byla objektem jeho touhy.
Následující dny pro mě byly mučivé. Zvažovala jsem všechny možnosti. Mám to říct Adamovi? Představa byla příšerná. „Adame, ta paní, do které jsi zamilovaný, je moje kamarádka ze střední a já si pamatuju, jak na maturitním plese zvracela do květináče.“ Tím bych zničila jeho iluze a ponížila ho. Mám kontaktovat Lucku? „Ahoj Lucko, po dvaceti letech ti píšu, abys dala ruce pryč od mého syna.“ To znělo jako scéna ze špatného filmu. Byla jsem v pasti.
Rozhodla jsem se nejprve promluvit s Adamem, ale opatrně. Bez toho, abych odhalila své karty. „Adame, ta vaše učitelka jógy, ona je o dost starší, že?“ začala jsem nenápadně. „Věk je jenom číslo, mami,“ odpověděl okamžitě a já jsem slyšela, že to není z jeho hlavy. To byla její věta. „Chápu, ale je tam určitý vztah učitel-žák, nemyslíš, že je to trochu… komplikované?“ snažila jsem se. Adam se naštval. „Ty tomu nerozumíš! To není jen tak nějaká holka. My si rozumíme na úplně jiné úrovni. Ona mě chápe jako nikdo jinej.“ A pak mi s hrdostí oznámil, že ho pozvala na soukromou lekci meditace k sobě domů.
To byla poslední kapka. Věděla jsem, že musím jednat. Druhý den jsem si našla adresu jejího jógového studia a po práci jsem se tam vydala. Když jsem vešla, Lucka zrovna uklízela sál. Podívala se na mě, chvíli mžourala, a pak se jí na tváři objevil výraz šoku a poznání. „Alice? Jsi to ty?“ vydechla.
Naše setkání po letech bylo neuvěřitelně trapné. Objaly jsme se, prohodily pár frází o tom, jak skvěle ta druhá vypadá, ale ve vzduchu viselo to jediné, obrovské téma. Nakonec jsem to nevydržela. „Lucko, musím s tebou mluvit. Můj syn, Adam, chodí na tvoje lekce.“
Lucka se zatvářila klidně. „Já vím,“ řekla. „Poznala jsem ho podle jména. A je ti podobný.“ „A nepřijde ti to ani trochu divné?“ zeptala jsem se a snažila se ovládnout hlas. „Divné? Proč by to mělo být divné?“ odpověděla s naprosto odzbrojujícím klidem. „Adam je úžasná, stará duše. Má v sobě obrovskou hloubku. Jsme jen spřízněné duše, Alice. Věk, role, to jsou jen nálepky, které nám dává společnost.“
Poslouchala jsem její řeči o energiích, spřízněných duších a společenských konstrukcích a chtělo se mi křičet. Viděla jsem před sebou tu samou holku, která mě na gymplu přesvědčovala, že jet stopem do Itálie bez peněz je skvělý nápad. Byla stále stejně nezodpovědná, jen to teď balila do duchovních frází. Snažila jsem se jí vysvětlit svůj pohled, pohled matky, která vidí svého zamilovaného, naivního syna a dospělou ženu, která si léčí své vlastní komplexy tím, že si užívá jeho bezmezný obdiv. Ale narážela jsem na zeď klidného, povzneseného nepochopení.
Odešla jsem ze studia s pocitem naprosté bezmoci. Byla jsem chycená v absurdním dramatu, kde moje nejlepší kamarádka z mládí randí, nebo spíš „duchovně souzní“, s mým synem.
Ten večer jsem s Adamem znovu mluvila. Neřekla jsem mu, že jsem byla za Luckou. Jen jsem mu řekla, že ho mám ráda, ale že se bojím, že si idealizuje někoho, kdo je v úplně jiné životní fázi, a že ho to může bolet. Poprvé se se mnou nehádal. Jen mlčky poslouchal.
Nevím, jak to dopadne. Nevěřím, že jejich „vztah“ vydrží. Ale vím, že jsem v tomhle boji bezmocná. Nemůžu mu zakázat, aby se s ní vídal. Nemůžu ho ochránit před zlomeným srdcem. Musím jen doufat, že ta lekce, kterou mu život, a shodou okolností moje bývalá kamarádka, připravil, nebude příliš bolestivá. A že až se z toho dostane, pochopí, že láska matky, i když je někdy otravná a příliš ochranitelská, je to jediné skutečné a neměnné pouto ve vesmíru.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
