Článek
Týden dopředu se na ni připravuju. Uklízím jeho starý pokoj, aby se v něm cítil jako doma, a hlavně, plánuju menu. Vymýšlím, co všechno mu uvařím a upeču, všechna jeho oblíbená jídla z dětství. Je to můj způsob, jak mu i v jeho dvaadvaceti letech ukázat, že je pořád moje malé dítě a že ho miluju.
Minulý týden mi volal. „Ahoj mami, tak tenhle víkend se stavím,“ oznámil mi vesele. „Dorazím v pátek večer a zůstanu až do neděle do večera, máme volno.“ Byla jsem nadšená. Celý víkend! Konečně budeme mít čas si pořádně popovídat. Okamžitě jsem v hlavě začala sestavovat jídelníček. V pátek vepřo-knedlo-zelo, v sobotu jeho milovaná svíčková a na neděli upeču kachnu. A samozřejmě, nesmí chybět jablečný štrúdl.
V pátek jsem strávila celé odpoledne v kuchyni. Byt voněl jako chrám české gastronomie. Adam dorazil kolem osmé večer, unavený z cesty. „Ahoj mami,“ řekl, dal mi rychlou pusu na tvář a do předsíně hodil obrovskou, těžkou sportovní tašku. „Jsem úplně mrtvej, jdu si rovnou lehnout,“ oznámil a zmizel ve svém pokoji.
Byla jsem trochu zklamaná, že si ani nesedne ke stolu, ale chápala jsem to. Cesta vlakem je únavná. Vzala jsem tu jeho tašku, že mu ji odnesu do pokoje. Byla neuvěřitelně těžká. „Co v tom proboha má? Cihly?“ pomyslela jsem si. Zvědavost mi nedala a otevřela jsem zip. Taška byla až po okraj napěchovaná jeho špinavým prádlem za poslední měsíc. Ponožky, trička, džíny, ručníky. Všechno na jedné hromadě.
Povzdechla jsem si, ale zároveň jsem se usmála. No jo, kluk. Kdo jiný by mu to vypral, že? S mateřskou láskou jsem obsah tašky vysypala do koše na prádlo a ještě ten večer jsem pustila první pračku.
V sobotu ráno spal Adam až do jedenácti. Když se konečně objevil v kuchyni, připravila jsem mu snídani hodnou krále. Pak si sedl na gauč, vytáhl mobil a na další dvě hodiny se ponořil do svého digitálního světa. Odpoledne mi oznámil, že se domluvil s kamarády, které tu ve městě má, a že jdou na pivo. „Vrátím se večer, mami, neboj,“ řekl a byl pryč. Celé odpoledne jsem strávila vařením té jeho milované svíčkové a žehlením jeho prádla.
Vrátil se pozdě v noci, potichu vklouzl do svého pokoje a já jsem ho vlastně ani neviděla. Ráno jsem vstala brzy, abych mu stihla připravit snídani a hlavně, abych mu do tašky naskládala tu obrovskou hromadu čistého, voňavého a dokonale vyžehleného prádla. Cítila jsem se spokojeně.
V neděli v deset hodin se Adam konečně objevil v kuchyni. „Dobré ráno,“ zamumlal a posadil se ke stolu. Udělala jsem mu míchaná vajíčka a kávu. Zatímco jedl, s nadšením jsem mu líčila, co jsem naplánovala k obědu. „Bude pečená kachna, Adámku, s červeným zelím a domácím knedlíkem. Přesně jak to máš rád.“
On jen mlčky jedl. Když dojedl, podíval se na hodinky. A pak pronesl větu, která mi naprosto vyrazila dech. „Hele, mami, to je super, ale já už vlastně budu muset jít.“
Zůstala jsem na něj zírat. „Jak to, jít? Vždyť jsi říkal, že zůstaneš do večera. A co ta kachna?“
„Já vím, promiň,“ řekl a evidentně mu bylo trapně. „Ale nějak se to sešlo. Musím se ještě stavit za Verčou,“ zmínil svou přítelkyni, „a pak se musím učit na zkoušku, úplně jsem na to zapomněl.“ Viděla jsem, jak jeho oči těkají k té hromadě čistého prádla, kterou jsem mu připravila na židli.
Vstal, vzal si svou teď už lehkou a voňavou tašku. „Díky moc za všechno, mami! Jsi nejlepší! To jídlo bylo skvělý!“ dal mi rychlou pusu. „Zavolám ti!“ A byl pryč. Než jsem se stačila vzpamatovat, slyšela jsem, jak za ním zaklaply dveře.
Zůstala jsem stát sama v tiché kuchyni. V nose jsem cítila vůni pečené kachny, která se pekla v troubě. Pro nikoho. Podívala jsem se na prázdný koš na prádlo a na prázdné místo u stolu. A v tu chvíli mi to došlo s drtivou jasností.
Můj syn nepřijel na víkend navštívit svou matku. Přijel si do hotelu „Mama“. Hotelu, který nabízí prvotřídní cateringové služby a prádelnu zdarma. Přijel, aby si nechal vyprat, vyžehlit, aby se dobře najedl, a pak zase odjel za svým skutečným životem.
Nejsem na něj naštvaná. Jenom je mi to líto. Lítost, kterou asi zná každá matka dospělého dítěte. Ten moment, kdy si uvědomíte, že už nejste středobodem jejich vesmíru. Že jste se stali servisní stanicí na jejich cestě životem. Vím, že mě má rád. Ale taky vím, že jeho návštěva nebyla o mně. Byla o službách, které poskytuji.
Večer jsme s manželem jedli tu kachnu. A jedli jsme ji ještě další dva dny. Byla výborná. Ale měla takovou zvláštní, hořkosladkou příchuť. Příchuť prázdného pokoje a tichého bytu.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
