Článek
Adámek byl v pohodě. Těšil se na nové kamarády, na paní učitelku, na svou novou aktovku s motivem Spidermana. Já jsem na druhé straně celou noc nespala. Měla jsem větší trému než před vlastní maturitou. Bude se mu tam líbit? Najde si kamarády? Bude dávat pozor? Zvládne to?
První den proběhl v klidu. Ale pak přišel první domácí úkol. Bylo to jednoduché zadání: „Děti, nakreslete, co jste dělaly o prázdninách.“ Adámek se s nadšením pustil do díla. Vzal černou pastelku a během pěti minut vytvořil abstraktní dílo, které se skládalo ze tří čar a jedné tečky. „Hotovo,“ prohlásil hrdě a chtěl jít stavět Lego.
„Počkej, Adámku,“ zarazila jsem ho. „Tohle přece nemůžeš odevzdat. Vždyť to vůbec nevypadá jako prázdniny. Pojď, nakreslíme to pořádně.“ A tak začala moje kariéra prvňáčka. Vzala jsem si pastelky a začala jsem kreslit. Sluníčko (samozřejmě s úsměvem a paprsky), moře (s vlnkami a plachetnicí), a naši rodinu jako pět roztomilých postaviček držících se za ruce. Adámek mi občas podal nějakou pastelku, ale jinak byl jen pasivním pozorovatelem. Když bylo dílo hotovo, byla jsem na něj pyšnější než on.
A tak to pokračovalo. Každý domácí úkol se stal mým osobním projektem. Když měli psát první písmenka, Adámkovy kostrbaté pokusy jsem nemohla přenést přes srdce. „Takhle to přece nemůžeš napsat, Adámku, paní učitelka to nepřečte!“ říkala jsem a nutila ho gumovat a přepisovat, dokud to nebylo dokonalé. Nebo dokud jsem to, frustrovaná, nenapsala za něj s tím, že to musí jen obtáhnout.
Nejhorší to bylo s výtvarnou výchovou. Úkol zněl: „Vystřihněte z barevného papíru pět jablíček a nalepte je na papír.“ Adámkovy pokusy o vystřižení jablka vypadaly spíše jako červené, zubaté brambory. A tak jsem nastoupila já. S malými nůžkami v ruce, jazykem soustředěně přitisknutým ke rtu, jsem se snažila vystřihnout pět naprosto identických, dokonale kulatých jablíček.
Moje večery se změnily. Manžel se díval na televizi, Adámek si hrál, a já jsem seděla u kuchyňského stolu a plnila úkoly. Lepila jsem, stříhala, kreslila. Stala jsem se profesionálním výrobcem domácích úkolů pro první třídu. Byla jsem přesvědčená, že to dělám pro dobro svého syna. Že mu pomáhám, aby byl nejlepší. Aby měl hezké známky. Aby ho paní učitelka chválila.
Zlom přišel jednoho večera, kdy jsem do půlnoci vyráběla složitý model sluneční soustavy z polystyrenových koulí a špejlí. Adámek už dávno spal. Já jsem byla unavená, naštvaná a celá od lepidla. Do kuchyně přišel můj muž. Podíval se na mě, pak na ten můj výtvor, a s klidem se zeptal: „Kláro, co to proboha děláš? Vždyť je to Adámkův úkol, ne tvoje dizertační práce na téma kosmologie.“
Jeho slova mě zasáhla. Podívala jsem se na ten svůj dokonalý Saturn s prstencem z alobalu a došlo mi to. Jsem blázen. Můj syn spí, a já tady v noci vyrábím jeho domácí úkol, na který on zítra ráno úplně zapomene. Kdo tady vlastně chodí do první třídy? On, nebo já?
Druhý den jsem se rozhodla pro radikální změnu. Adámek dostal úkol nakreslit svého domácího mazlíčka. Dala jsem mu papír, pastelky a odešla jsem z pokoje. Po deseti minutách přišel s hotovým dílem. Byl na něm náš pes, který vypadal spíše jako fialová chlupatá brambora se čtyřma nohama a jedním okem. Bylo to strašné. Ale bylo to jeho. S těžkým srdcem jsem mu obrázek podepsala a dala do aktovky.
Když přišel ze školy, s obavami jsem otevřela jeho sešit. A tam, pod tím fialovým stvořením, byla velká, červená jednička s hvězdičkou a nápis od paní učitelky: „Nádherný pejsek, Adámku! Velká snaha!“
V tu chvíli jsem to pochopila. Paní učitelka nechtěla vidět dokonalé výtvory dospělého člověka. Chtěla vidět snahu a kreativitu pětiletého dítěte. Chtěla vidět ty jeho nedokonalé, ale upřímné pokusy. Moje „pomoc“ mu ve skutečnosti ubližovala. Bránila jsem mu v tom, aby se učil, aby dělal chyby a aby měl radost z vlastního díla.
Od toho dne už Adámkovi úkoly nedělám. Jen sedím vedle něj, a když potřebuje, poradím mu. Jeho sešity už nejsou plné dokonalých obrázků a úhledných písmen. Ale jsou plné jeho vlastní práce. A já jsem konečně pochopila, že moje role není být jeho osobním asistentem, ale jen mámou. A že ta největší pomoc, kterou mu můžu dát, je nechat ho, aby to zvládl sám. I když to nebude dokonalé. Protože v první třídě o dokonalost vůbec nejde.
