Článek
Vždycky jsem byla ta, co nechce dělat problémy. Ta, co se usměje, i když jí do smíchu není. Ta, co řekne „jasně, v pohodě“, i když v pohodě není vůbec nic. V práci v reklamní agentuře to znamená, že mi kolegové s úsměvem přihazují své úkoly, když „nestíhají“, a šéf mě pravidelně chválí za mou „flexibilitu“, což je jen hezčí slovo pro neplacené přesčasy skoro každý večer. A doma? Doma to znamená, že už tři roky v podstatě sponzoruju svého přítele Marka.
Když jsme se poznali, byla jsem jeho bohémstvím a „svobodnou duší“ naprosto uchvácená. On byl umělec, fotograf, co čeká na tu „správnou příležitost“, na ten „velký zlom“. Nechtěl se nechat spoutat nudnou prací od devíti do pěti. Znělo to tak romanticky! A tak jsem platila nájem našeho bytu na Letné, jídlo, jeho účty za telefon… Vždyť on přece tvoří! Ta velká příležitost musí každou chvíli přijít.
Jenže po třech letech už vím, že jeho „tvoření“ spočívá hlavně v hraní her na počítači, spaní do jedenácti a občasném vyfocení nějaké „umělecké“ fotky rozlitého kafe na našem stole. Když se ho zeptám na peníze, jen mávne rukou a řekne, že „umění se nedá měřit penězi“ a že ho nemám stresovat „přízemními věcmi“, když je zrovna v „kreativním procesu“.
Pohár mé trpělivosti přetekl minulý týden. Přišla jsem domů po deseti hodinách v práci, úplně vyřízená, s taškami plnými nákupu na víkend. Marek seděl u počítače a nadšeně mi oznamoval, že si konečně pořídil ten nový objektiv, co si tak přál. Prý ho sehnal za „super cenu“. Zaplatil ho samozřejmě z mého účtu. Ten večer jsem se podívala na stav svého konta a zjistila jsem, že po zaplacení nájmu a toho jeho „super výhodného“ objektivu mi zbývá pár stovek do výplaty. A v tu chvíli se ve mně něco zlomilo.
Celé ty roky jsem si nalhávala, že jsem jeho podpora, jeho múza. Ale nejsem. Jsem jeho bankomat a služka. Žena, která dře od rána do večera, aby on mohl snít svůj sen o uměleckém životě, aniž by pro to hnul prstem. A já už nemůžu.
Nechci se s ním rozejít. Pořád někde hluboko miluju toho kluka, kterým byl, když jsme se poznali. Ale taky už nechci být ta „hodná holka“, co všechno zaplatí a všechno snese. Dnes večer, až přijdu domů, bude na stole večeře, kterou jsem neuvařila já. A taky tam bude tabulka s rozpisem výdajů za poslední měsíc. A já se ho klidně a bez křiku zeptám, jak se na tom hodlá podílet. Nevím, jak to dopadne. Možná se pohádáme, možná se urazí a odejde. Ale já vím jistě, že tohle je poprvé po dlouhé době, co dělám něco jen a jen pro sebe. A ten pocit je k nezaplacení.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
