Článek
Dobře, vím, že to zní divně, ale musím s pravdou ven. Jsem zdravotní sestřička na ambulanci a stoprocentně soudím lidi podle jejich žil.
Když přede mnou na odběrové křeslo usedne pacient a vyhrne si rukáv, nastává pro mě okamžik pravdy. Pokud se na jeho předloktí objeví ty krásné, velké, rovné „dálnice“, které jsou vidět na první pohled, v duchu jásám. Okamžitě toho člověka miluju. Je to pro mě pacient roku, jednorožec, svatý grál všech sestřiček. Vím, že odběr krve nebo zavedení kanyly bych u něj zvládla i se zavřenýma očima. Vnitřně si gratuluju, jaký budu mít skvělý a bezproblémový den.
Jenže pak přijde ten druhý typ. Pacient, který opatrně nastaví ruku, a já nevidím nic. Jen kůži. Začnu šátrat, prohmatávat, hledat. A tam někde hluboko se skrývají takové ty tenké, křehké nitky, co se kroutí jako hadi a uhýbají před jehlou, jen co se jich dotknete. A v tu chvíli, i když se navenek pořád usmívám a klidným hlasem říkám „tak se podíváme, kde to dneska půjde nejlíp“, uvnitř propadám tiché panice. V hlavě mi běží všechny možné katastrofické scénáře a modlím se ke všem svatým, abych to napoprvé trefila.
Samozřejmě, navenek jsem vždycky klidná a profesionální. Usmívám se, povídám si s vámi o počasí, snažím se vás uklidnit. Ale uvnitř? Uvnitř buď slavím tiché vítězství a mentálně si s vámi plácám, nebo prožívám malou osobní krizi a proklínám den, kdy jsem se rozhodla pro tuhle práci.
Takže ano, pokud jste si někdy při odběru krve říkali, jestli ta sestřička v duchu hodnotí vaše žíly, tak odpověď je stoprocentně ano. Děláme to všechny. A pokud patříte do té první skupiny s krásnými žilami, věřte mi, že jste hrdinou našeho dne. A my vás za to tajně milujeme.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
