Článek
Ale neletěl jsem sám. Letěla se mnou moje milenka Monika. Byl to náš první společný výlet. Týden slunce, moře a vášně, daleko od všech a od všeho. Cítil jsem se neuvěřitelně chytře a dospěle.
První den byl jako z filmu. Nádherný hotel, azurové moře, večeře při svíčkách. „Tohle je ráj,“ šeptala mi Monika a já jsem s ní naprosto souhlasil. Byl to ráj, který jsem si tak pečlivě naplánoval.
Druhý den ráno jsme šli na snídani. Hotelová restaurace byla obrovská, plná lidí. Nabrali jsme si jídlo z bufetu a sedli jsme si ke stolku u okna. A tehdy se můj ráj začal měnit v peklo.
Zrovna jsem si mazal máslo na croissant, když jsem zvedl hlavu. A asi dvacet metrů ode mě, u pultu s palačinkami, stál on. Petr. Můj kolega z účetního oddělení. Stál tam se svou manželkou a dvěma malými dětmi a trpělivě čekal, až jim kuchař připraví snídani.
Srdce mi spadlo do kalhot. Ztuhnul jsem. Z tisíců hotelů na Mallorce si musel vybrat zrovna tenhle. V tu chvíli se otočil a naše pohledy se na vteřinu střetly. Viděl jsem, jak se zarazil. Jak se mu na tváři objevil zmatený výraz.
Okamžitě jsem se skrčil za jídelní lístek. „Proboha, neotáčej se,“ zasyčel jsem na Moniku. „Je tady kolega z práce.“
Zbytek snídaně jsem strávil v křeči, schovaný za lístkem, a modlil jsem se, aby si mě nevšiml. Monika nechápala, co se děje. Byla naštvaná, že jí kazím romantickou snídani.
Celá naše dovolená se od té chvíle změnila v paranoidní horor. Místo abychom si užívali, hráli jsme hru na schovávanou. Odmítal jsem jít k hlavnímu bazénu. Nutil jsem Moniku chodit na jídlo v těch nejdivnějších časech, abychom se Petrovi a jeho rodině vyhnuli. Každého člověka, kterého jsem potkal na chodbě, jsem podezřívavě skenoval.
„Uklidni se, třeba si tě ani nevšiml,“ říkala Monika. Ale já jsem věděl, že všiml.
Vrcholem všeho bylo, když jsme se málem potkali ve výtahu. Dveře se otevíraly a já jsem slyšel Petrovy děti. V panice jsem zatáhl Moniku za roh a předstírali jsme, že si prohlížíme hasicí přístroj.
Když jsme konečně seděli v letadle domů, cítil jsem neskutečnou úlevu. Ne proto, že končila dovolená, ale proto, že končil ten stres. Přežil jsem to. Neviděl nás.
V pondělí v práci jsem se snažil chovat normálně. Kolem oběda jsem šel kolem Petrovy kanceláře.
„Ahoj Pavle,“ řekl, když mě uviděl. „Tak co ta konference v Ostravě? Byla dobrá?“
„Jo, ušlo to,“ zamumlal jsem.
„To je fajn,“ usmál se. „Já jen, že jsem minulý týden na Mallorce viděl někoho, kdo ti byl strašně podobný. Ale to je samozřejmě nesmysl. Ty bys přece své ženě nelhal.“
Řekl to s naprosto nevinným výrazem. Ale já jsem věděl. Věděl všechno. A teď jsem byl v jeho hrsti.
Moje tajná dovolená neskončila ponížením před manželkou. Skončila něčím mnohem horším. Tichým, permanentním ponížením před kolegou. A já teď každý den chodím do práce se staženým žaludkem a čekám, kdy ta časovaná bomba, kterou jsem si sám vyrobil, konečně vybuchne.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
